Hra Eskalátor (manifest outsidera), pod níž je podepsán Karel Koppa, rozvíjí často nesouvislou změť situací a gest, jejichž cílem měl být obraz totálního chaosu a očekávaného konce světa. Nutno podotknout, že vše formou brutální grotesky, která téma alespoň do jisté míry zlehčuje. Anděl (dříve Moskevská) není ve hře stanice jako taková, ale především její eskalátor, denně vezoucí tisíce anonymních lidí z podzemí na denní světlo, v biblické rovině z pekelného podsvětí k nebesům.
O představeníEskalátor (manifest outsidera)
|
Inscenace potvrzuje, že spíš než o pevný text šlo o jakousi koncepci, která byla během zkoušek naplňována samotnými herci. Ti se na mnoha místech dotýkají ryze osobních traumat, jako například chování herce při příchodu divadelního kritika na představení, dilematu mezi dopolední zkouškou v divadle a castingem na statisícovou reklamu či rozpoznáním upřímného přátelství a přetvářky mezi kolegy z branže.
Tato divadelně sebereflexivní linie je v inscenaci nejen nejčitelnější, ale zároveň nejlépe vystavěná. Snad proto se z celého hereckého ansámblu dostává největšího diváckého ohlasu Jaroslavu Šmídovi, který hraje (a paroduje) sám sebe.
Se složitou hrou se v divadle porvali statečně
Ostatní herci, kteří během osmdesátiminutového představení nesčíslněkrát vymění roli, tak snadnou úlohu nemají. Režisér Dodo Gombár společně s autorem jim totiž přisoudili tolik postav a tolik motivů, že je všechny posbírat a ucelit bylo prakticky nemožné. I přesto se Smíchovští s obtížným, roztříštěným textem perou statečně a na jejich projevu není znát ani vteřina pochybností či neporozumění. Ty se bohužel dostavují u diváka, který nemůže všechny útržky (po)stihnout, a tak je v závěru spíš stižen rozpaky.
Na druhou stranu svět, který má podle mayského kalendáře letos v prosinci skončit, vyvolává pochybnosti a možná i rozpaky, tak proč vlastně ne.
