RECENZE: Ve sci-fi těle Interstellaru tepe sentimentální srdce

Hlavní postava filmu, farmář Cooper (v poslední době velmi oblíbený Matthew McConaughey) zápolí na svém poli s rezistentními plísněmi. Býval konstruktérem a pilotem vesmírných lodí, ale vláda oficiálně zrušila agenturu NASA a vesmírné projekty vůbec. Veškeré finance směřují k podpoře zemědělské produkce a vláda se kvůli obavě z paniky neštítí ani upravovat výklad dějin. Coopera to však stejně táhne ke hvězdám, a když se objeví první příležitost vydat se znovu do vesmíru, aby pomohl zachránit lidstvo, dlouho se nemusí rozhodovat.

Děti jsou astronautům na překážku

To je základní situace, z níž roste děj ambiciózního epického blockbusteru Interstellar režiséra Christophera Nolana (Temný rytíř, Počátek). Ten navíc k filmu společně se svým bratrem Jonathanem napsal i scénář. V centru děje není ani tak sama naznačená hrozící apokalypsa a všechny její důsledky pro život na Zemi, to scenáristé odbydou v pár záběrech, ale právě rodinné vazby mezi Cooperem a jeho dvěma dětmi. Právě ony jsou totiž jedinou překážkou, aby se bez jakýchkoli výčitek vydal na nebezpečnou výpravu do hlubin vesmíru.

V první třetině filmu sledujeme právě vzájemný vztah mezi Cooperem a jeho dcerou Murph (dospělou si zahrála Jessica Chastainová). Rozvíjí se tak melodramatická linka, která vrcholí Cooperovým odletem do vesmíru a pak se opět naplno rozezní až v samotném závěru.

Scény z vesmíru, kde Nolan diváka pozve na opojnou mezihvězdnou jízdu a návštěvu tří planet, jsou po technické stránce dokonalé. Dojde i na citaci z Kubrickovy Vesmírné odysey, kdy se na obřím plátně v kině IMAX, jehož technologii si Nolan oblíbil, využije impozantním způsobem výška celého plátna. Svůj podíl na na úchvatnosti zobrazeného vesmíru má kromě staromilského důrazu na klasické triky s minimálním využitím počítačové animace i filmový poradce a výkonný producent Kip Thorne. Tento teoretický fyzik specializující se na otázky spojené s gravitací se totiž postaral o to, aby červí a černé díry byly zobrazeny s co možná největší přesností, ale i nebývalou krásou.

Film v závěru chytne šílené tempo

Svůj podíl na tom má i originální hudba Hanse Zimmera či „špinavá estetika“, která obouchaným vesmírným korábům přidává na autentičnosti. Během vesmírného putování se však z postav stávají postupně loutky, které jen vyplňují své předem dané funkce v černobílém rozvrhu.

V samotném finále tak ani hlučné „tympány melodramatu“ nestačí k tomu, aby se divák plně napojil na to, co se odehrává na plátně, a patřičně to prožíval. Má to dva důvody: jednak emocionálních vrcholů má Interstellar ve svém průběhu víc, jednak je téměř vše do posledního slova vysvětleno jako v nějakém tuctovém hollywoodském bijáku. Zarazí i závratná rychlost, s jakou se odbydou všechny podstatné momenty v závěru, což silně kontrastuje s první třetinou filmu. U tříhodinového opusu taková disproporce celkem překvapí. Vše tak zachraňuje nadprůměrný vizuál a hvězdný herecký ansámbl.