Nepadají na vás chmurné myšlenky, že byste se vrhla z Nuselského mostu?
Pokud mám mluvit sama za sebe, tak ne. Protože jsem naturelem pozitivní člověk a optimista a vždy věřím v to lepší.
Jako branže jste ale ohrožený druh...
Říká se, že podle statistik se jako optimisté rodí čtyřicet procent lidí. Takže patřím k té části, která to i v této chvíli bere tak, jak to je. I když denně slýchám, jaké všechny situace, krizové i nekrizové, vznikají, snažím se svým způsobem žít, jako že se nic neděje. V každodenním pracovním shonu.
Jaký máte pracovní shon, když se nic neděje?
To byste se divil. Na první pohled to vypadá, že nemáme nic na práci, ale o to je to horší. Přesouváte akce, rušíte akce, krizový management, snižujete stavy, přeobjednáváte kontrakty, snažíte se lobbovat za nějakou podporu. Spousta schůzek úplně jiného charakteru. Nemám pocit, že bych neměla co dělat.
Vidíte nějaký „kšeft“ na konci temného tunelu?
Tenhle byznys se změní, to je jisté, vyvine se do formy nějakých hybridních mítinků, teď hlavně on-line. Proto se snažíte najít nějaký zdroj příjmů, i proto jsme vybudovali virtuální studio. Nebo on-line výstavy, aby byla práce například pro oddělení audio-video. Nějaký zdroj příjmů. To všechno zabírá čas. Už před koronakrizí jsme se připravovali na větší otevření Kongresového centra, ve smyslu jeho dřívějšího názvu Palác kultury, ukázat jeho sbírky umění, představit interiéry. Takže jsme se zapojili například do akce Open House Festivalu nebo Czech Design Weeku, který probíhal v přízemí. Snažíme se v rámci Art District Vyšehradu oživit severní terasu, kde se lidé mohou setkávat, protože venku je riziko menší. Učíme se, hledáme nové aktivity a zdroje příjmu.
Centrum je tak velké, že by se tu klidně daly pěstovat žampiony. Padají i takové absurdní myšlenky?
Samozřejmě. Když to na jaře začalo a my jeli on-line brainstormingy, co s tím udělat, padaly pochopitelně i podobné absurdity, to je v takové situaci naprosto běžné. Mezi jinými i možnost přeměny na „polní“ nemocnici v případě krizové situace s nákazou. Což nebylo úplně originální, inspirovali jsme se tím, co se dělo v zahraničí. Kdyby to nemocnice nestíhaly, máte tu prostory, větrání, do klimatizace můžete dát filtry, můžete rychle postavit lůžka. Na operativní zařizování jsme zvyklí. To je také nějaký zdroj příjmu, stát by za to asi zaplatil, ale není to ten klasický byznys, to je jasné. Máme také štěstí, že nejsme závislí jen na příjmech z krátkodobých pronájmů. Naplno jede budova Business centra, kde máme dlouhodobé nájemce. Ty máme i v hlavní budově. Takže máme jednu třetinu stabilních tržeb. A také parking, který se nesnížil. Takže nějakých pětatřicet až čtyřicet procent tržeb stále běží. Nejsme úplně na nule. Všechno, co se nám podaří najít a vymyslet, je tak navíc. Mezi reálné nápady patří třeba zvýšit počet dlouhodobých nájemců. Jednáme například s vysokými školami, aby tu byla další vysoká škola. Jednu soukromou, Newton College, tu už máme. Nebo startupové centrum. Se založenýma rukama opravdu nesedíme.
Hotel, který k centru patří, také moc hostů nemá.
Nějakých patnáct procent obsazenosti. To se také nedá dlouhodobě udržet. Snažíme se vymýšlet, ale čísla jsou jasná. Devadesát procent hotelových tržeb dělají zahraniční klienti, u Kongresového centra v rámci krátkodobých pronájmů je to osmdesát procent. To je něco, co neovlivníme. Česká klientela nás nevytrhne. Ani nás, ani jiná zařízení jinde v Praze.
Nejste třeba naštvaná na Čechy, na jejich současnou bezstarostnost? Že mohl být vývoj nákazy mírnější a restrikce menší?
Upřímně? Patřím k těm, kteří jsou spíš zastánci co nejrychlejšího promoření. Čísla by byla vyšší než na jaře, ale zase by to asi bylo kratší. Všemi opatřeními to jen oddalujeme a ekonomicky nás to zničí.
Evropa se na to dívá jinak.
Úplně ne. Švédsko nebo Holandsko to braly od začátku jinak. Není to jednotné. Někde si tím prošli rychleji, někde pomaleji. My jsme to rychle zabrzdili, ale pak i rychle uvolnili. Možná to mělo být pomalejší. Léto možná mělo být zdrženlivější. Lidé se ale začali chovat zase normálně. Ale to říkáme teď.
Jak snadné nebo nesnadné je udržovat optimismus i mezi podřízenými?
Je to těžké. Lidé světlo na konci tunelu nevidí. Naopak vidí, že jsme propustili nějaké zaměstnance, že ti ostatní mají méně peněz, byli doma na překážkách. To náladu nezvedá, nikde. Snažím se hledat cesty, jak nenechat lidi samotné s takovými myšlenkami, máme strategické workshopy, aby se lidé mohli vyjádřit. Žít v našem interním světě a méně vnímat, co je v tom světě externím. Méně se nechat ovlivňovat médii, která toho jsou plná.
Vypněte televizi, rádio, nečtěte noviny a internet?
Takhle úplně jim to neříkám. Dobře, rok a půl to na nás bude mít obrovský dopad, ale já věřím, že se potkávání vrátí. Osobní kontakt je nenahraditelný, o tom jsem hluboce přesvědčená. Nechci nijak tu nemoc zlehčovat, jsou rizikové skupiny obyvatel, ale až to opadne, včetně hysterie, která to někdy doprovází, věřím, že se zvedneme. Jestli někdo radí, abychom se zavřeli mezi čtyři stěny, tak musí jít normální člověk buď skočit z toho Nuselského mostu, nebo pod vlak, jak jste se ptal na začátku. Já jako osoba Lenka Žlebková takhle do konce života žít nechci.
Uzavřeli jste v rámci kongresové branže smír? Nastal klid zbraní?
Mír je obrovský, strašně nás to spojilo, i když je to paradoxní. Z hlediska kongresů my nebojujeme mezi sebou, ale o to, jestli ta či ona akce bude v Praze nebo České republice. A ne v Německu nebo v Paříži. Když už je to u nás, tak se o to můžeme krásně poprat. Ono to ale nenastalo až teď, vzájemná komunikace se zlepšovala už v posledních letech. Jinak je to samozřejmě tvrdý byznys. Jenže teď máme společného nepřítele. Virus a politické představitele, kteří nám zatím žádnou podporu mimo program Antivirus nedali. Jsem pravicově orientovaná a rozumím přirozeně tomu, že nemůžete jen brát, aniž něco současně nevracíte. My ale nyní nemůžeme náš byznys dělat vůbec. Firma přežije tři nebo šest měsíců, možná i rok. Buď má rezervy, nebo si vezme překlenovací úvěr. Ale když vidíte, že rok nebo dva dopředu nic asi nebude… To nepřežijí ani ti silní. Někdo si možná řekne, dobrá, tak ať zkrachují, pak začnou znova, nebo se objeví jiní. Tohle je ale branže, kde zkušenosti sbíráte léta. Lusknutím prstu to nenastartujete. Je škoda, když je Praha na devátém místě v Top 10 celosvětového kongresového byznysu, tohle zahodit a zadusit. My nežádáme o podporu na dva tři roky dopředu, nám by pomohlo nějaké částečné pokrytí toho, o co jsme přišli. Ne v zisku, ale v nákladech, které jsme už do neuskutečněných akcí vložili.
