Koho napadlo přivézt neplacený deník Metro do Česka?
Jednoho dne se mi ozval člověk jménem Jan Stoklasa. Věděl, že stávající práce mě moc nebaví, a protože svět je malý a všichni novináři se znají, potkali jsme se. On mi vyprávěl o tomto švédském modelu. Poprvé jsem ho poslal do háje se slovy, že se zbláznil. Následně jsem si říkal, že je to tak nádherně praštěné, že by to mohlo lidi oslovit. Klíčová ale byla domluva s dopravním podnikem, protože jinak se to distribuovat v té době nedalo. Všichni jsme si vlastně plácli už na druhé schůzce, šlo to rychle.
Jak na to koukali Švédové?
Copak o to, oni byli v pohodě. My jsme na to koukali vyděšeně. Říkal jsem si, že je zřejmě švédština dost úsporný jazyk, když se jim článek vešel do jedňáku a čtyř řádků. Chvilku jsme diskutovali o tom, že řeč Jiráska a Palackého je trochu rozvleklá a že to nejsme schopni vyrobit. Pravili, že to dáme a že je to výzva. Zkusili jsme zkušební vydání a byli jsme z toho v šoku. Rozjezd nebyl jednoduchý, ani Švédové nebyli snadní. Ale na rozdíl od jiných zemí, ve kterých jsem rozjížděl nějaká média, alespoň přesně věděli, co chtějí.
Co první ostré vydání?
Nulté vydání jsme dělali ve Stockholmu, kde bylo asi patnáct Švédů a tři Češi. Úplně nechápali, co chtějí Pražané číst. Oni kladli důraz na kulturu a společenské věci, a já říkal, že u nás lidi víc zajímají sport a politika. Než jsme si toto ujasnili, trvalo to asi dva měsíce. Samotné první vydání už tak složité nebylo, měl jsem kolem sebe profíky.
Kontrolovali váš Švédové?
Každé vydání jelo do Švédska, ale brzy usoudili, že vzhled je v pořádku a textům stejně nerozumějí. A když si dali češtinu přeložit do švédštiny, vyšly jim patvary. Přeložit strohou krátkou zprávu není jako přeložit knihu, kde se lze nějak ztotožnit s autorem a dát tomu něco svého. Bylo to velmi rychlé, po pár týdnech to vzdali a už jen sem tam lítali na kontrolu.
A co bylo nejtěžší?
Složitosti byly s inzercí. Už tehdy chtěly všechny agentury vědět, jaké máme zacílení. Říkal jsme, že asi 200 tisíc Pražanů krát tři, pokud by se dodržoval švédský model. Tam je běžné, že když se noviny dočtou, nechají se na sedadle nebo se dávají u výstupu do košů pro další lidi, kde přijde někdo další a čte je dál. To u nás nikdy nefungovalo, na- opak když se nechalo Metro na sedačce, někdo začal křičet, že se dělá bordel. Problém byl i s Unií vydavatelů, protože jsme se nedostali do žádného průzkumu čtenosti, všichni vydavatelé se tehdy proti nám spojili a řekli, že nás do nich nepustí. Trvalo dost dlouho, než se to prolomilo a dostali jsme se jako bezplatný nosič do nové kategorie. Byl to zajímavý průlom.
Určitě máte ale i vtipné vzpomínky...
Za nějaký čas jsme podle průzkumů zjistili, že máme poměrně velkou čtenost v okolí Plzně a Kladna. Napřed jsme si mysleli, že to jsou lidé, co jezdí do Prahy za prací a berou si to domů. Najali jsme si agenturu a zjistili, že se na nás přilepilo několik podnikatelů z okolí těchto měst. Ráno dojeli na kraj města a později ho za dvě koruny prodávali. To byl možná jeden z okamžiků, kdy lidé pochopili, že to není reklamní leták, ale že je to moderní formát pro někoho, kdo chce základní informace. Na jedné straně nám to snižovalo náklad pro Pražany, na druhou stranu jsme si uvědomovali, že jsme vyrobili něco, co je sice o Praze, ale zajímá to lidi i mimo ni a za peníze.
Zásadní problém taky byl, když se začalo Metro spojovat sponkami či slepovat. Dostal jsem mnoho plamenných dopisů, které by mě ani nenapadly: Deník je dobrý, dobře jsme si početli, křížovka super, ale odstraňte ty blbé sponky nebo lepidlo, protože když to vytrhnu, tak je v tom díra a mně ty šlupky od brambor z toho vypadávají. (smích) Takže jsem netušil, jak hlubokomyslně s tím čtenáři pracují. To byl tehdy jeden z klíčových problémů.
