Rodiče bedlivě hlídají internetový život dětí, jenomže..

„Jsi osobnost, věřím ti.“ To je postoj asi čtvrtiny českých rodičů, kteří šmírování potomků na internetu považují za přílišný zásah do soukromí.

Nemáš počítač, jsi lúzr!
Přesto neberou dospělí pobyt svých dětí na internetových sítích na lehkou váhu. Největší hrozbou je podle nich kyberšikana spojená například se sexuálním nátlakem. Rodiče se také obávají, že internet se pro jejich děti stane návykovým. „Děti vyhledávají pomoc většinou až ve chvíli, kdy se u nich už projevily nějaké následky. Rodiče například přivedou dítě, že se sebepoškozuje, a my pak zjistíme, že je to následek kyberšikany,“ dokumentuje situaci Jana Pěchová z Dětského krizového centra.

K častým tématům, proč jsou děti předmětem virtuálního ostouzení, je i skutečnost, že v prvních měsících distanční výuky loni na jaře neměly pro tento druh vyučování počítač. Ekonomická situace jejich rodiny to neumožňovala. To se později podařilo napravit tím, že školy nakupovaly vlastní notebooky a dětem ze sociálně slabších vrstev je zapůjčovaly.

Karanténní krátkozrakost Čas trávený u počítačů nehrozí jen zavirováním nebo sledováním škodlivého obsahu. Výrobci a prodejci brýlí si mohou mnout ruce. Děti v distanční výuce a lidé v home office si kazí oči. Nejen pohled do zeleného, ale hlavně koukání do dálky a střídání s pohledem nablízko. To se očím, které tráví denně hodiny u monitoru, nedostává. Krátkozrakých dětí do 18 let věku je momentálně v Česku kolem dvou a půl milionu.

Kdo se v tom má vyznat?
Současně si ale uvědomují, že jejich kontrola, pokud nejsou zaměstnanci IT firmy, má své limity. „Jen necelá třetina ovládá internet natolik dobře, aby své děti ochránila,“ komentuje Lukáš Pazourek, marketingový ředitel internetového poskytovatele netboxu, zjištění mezi uživateli-rodiči. Jedním z nejčastějších způsobů, jak si udělat obrázek o internetovém brouzdání dětí, je zpětná kontrola historie navštívených stránek. Což lze, pokud dítě zjistí, že je zpětně prověřované, upravit. Přibližně každý třicátý rodič navíc netuší, jak si historii pobytu na stránkách v prohlížeči najít.

Je to stejné tabu jako sex
Bariérou je i skutečnost, že nemalá část rodičů se s dětmi o tom, na co na internetu narazí a jaká jsou nebezpečí, vůbec nebaví. Loňská evropská studie EU Kids v případě českých dětí zjistila, že více než padesát procent dětí nikdy, nebo téměř nikdy nezažilo debatu s rodiči o tom, co na sítích hledají, a hlavně nacházejí.

„České děti stráví na internetu v průměru tři hodiny denně, a to je jenom údaj týkající se prohlížení internetu přes mobilní telefony,“ přibližuje situaci Richard Stonavský, který má v internetu mimo jiné na starosti oblast digitálního rodičovství. Pandemie tato čísla ještě umocnila, protože k běžnému brouzdání po sítích se přidala i výuka přes počítače na dálku. Doba, po niž žijí lidé ve virtuálním světě – nejen dospělí, ale i děti – stoupla loni v Česku asi o třetinu.

Varovný prst? Opatrně!
Absolutní dohled nad tím, co dítě na internetu zajímá, není podle Jany Pěchové z Dětského krizového centra zcela žádoucí. „Klíčová je otevřenost, a především hned nevynášet soudy, když dítě ukazuje, kam chodí,“ vysvětluje. Určitě nejhorší je internet zakazovat. Nechat dítě u počítače jen po dobu výuky nepovede pouze ke známé chuti na zakázané ovoce. „Digitální svět pomáhá i k lepšímu učení,“ připomíná David Šmahel z výzkumného týmu internetu a společnosti Masarykovy univerzity v Brně.