Rozhovor: Každý divák má v hlavě vlastní Šílenství, říká režisér Jiří Havelka

Jak vás napadlo téma šílenství?
Téma přinesla Dora Viceníková (dramaturgyně a umělecká šéfová Divadla Na zábradlí – pozn. red.). Na začátku jsme zvažovali pracovat s texty třeba A. E. Poea a literátů, kteří byli šílení. Ale mě vlastně víc zajímá šílenství v hlavě diváka. I z neurologického pohledu. Zajímá mě, jak lidský mozek funguje, jaké má chyby a jak je dokáže obcházet. Naše identita i celý svět okolo se vytváří jen v našem mozku. Pro udržení konzistentní reality nám nalhává věci, které nemají ve skutečném světě oporu. Divadlo je skvělé médium k tomu, aby ukázalo, co si je lidský mozek schopný utvářet a co si divák musí domýšlet. Naše smysly netvoří realitu, ale jen upravují to, co mozek už připravil. Existuje zkrátka určitý předpovězený obraz mentální reality, ale teprve, když ten předpoklad nesouhlasí s tím, co hlásí smysly, zapíná se vědomí a řeší ten konflikt. Pokud je vše v souladu s očekáváním, vědomí není třeba. Mnoho věcí děláme úplně automaticky, podvědomě, včetně důležitých lidských rozhodnutí. Toho se chceme v inscenaci Šílenství dotknout. V jedné knize o mozku je věta, kterou jsem si oblíbil: Veškerý vesmír je nám servírován ze tmy naší lebky. 

Co pak očekáváte od diváka v hledišti?
Aby se zapojil. Aby zapojil mozek. Ale ne tolik přes intelektuální hemisféru. Ne přes rozumění, přes chápání tématu a čtení inscenace, což je většinou to, co zaměstnává mozek diváka. Při přípravě Šílenství jsme se chtěli zbavit i toho tématu, vyhýbat se mu, chtěli jsme, aby inscenace nebyla dramatická v klasickém slova smyslu. Trochu jsme tím ale narazili na vlastní mozek, který je zvyklý implantovat téma všude. V tomto případě třeba otázku svobodné vůle.

Máte za sebou velmi úspěšnou divadelní sezonu. Na jejím počátku stála mimo jiné v říjnu 2013 Dechovka, inscenace, o které se hodně mluví a je stále vyprodaná. Hodně lidí se ptá, proč žádanou inscenaci nehrajete v Baráčnické rychtě častěji.
Bohužel to nejde, je v tom hodně herců a je těžké najít společné termíny. Navíc ono je to dost drahé. Přestože lístek stojí 350 korun, musíme hodně doplácet z rozpočtu Vosto5, který bohužel není bezedný. Teď máme jet s Dechovkou na nějaké festivaly, také do Dobronína (vesnice, kde se děj inscenace odehrává – pozn. red.), možná i ve spolupráci s Českou televizí. Uvidíme, jak to bude s Dechovkou dál.

Dechovka se dotýká tématu vztahu Čechů a Němců ve 20. století a hodně se o ní diskutovalo. Překvapil vás její úspěch?
Ano, ale pro mě je podstatnější, jaký ohlas vyvolává u samotných diváků, zda je dokáže vtáhnout. A to se u Dechovky daří zatím úplně nejvíc, co jsem zažil. Diváci jsou Dechovkou skutečně zasažení, ať už divadelním jazykem nebo tématem.

Po Dechovce jste v této sezoně režíroval taneční představení Korekce, které bylo před pár dny na České taneční platformě oceněno jako Taneční inscenace roku. Jak vás napadlo udělat inscenaci, kde se tanečníci nebudou smět hýbat?
Trik s botami, které jsou přidělané, je starý kouzelnický fígl oprášený Matrixem. Už jsem ho použil v inscenaci o Georgesi Méliesovi v královéhradeckém divadle Drak. V inscenaci Regulace intimity, kterou jsem dělal se svými studenty v Divadle DISK, zase stojí herci celou dobu v jedné řadě. Při Korekci jsme hodně mluvili o propojení svobody a určitých limitů volby. Najednou nás napadlo zkusit udělat taneční představení, kde se tanečníci nehnou z místa. Věřím, že pokud chceme, aby divák nezůstal pasivní, musíme narušovat jeho očekávání.

Havelka - režisér, autor, herec, moderátor i pedagog Je jednou z hlavních osobností skupiny Vosto5, spolupracuje s divadly po celé zemi. V Divadle Na zábradlí režíroval v roce 2010 inscenaci Ubu se vrací. Do Baráčnické rychty můžete vyrazit na Dechovku, do Ponce na Korekci či do Archy na Péráka. Je vedoucím katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. O Havelkovi a jeho generaci režisérů vyšla v Pražské scéně nová kniha Marty Ljubkové: Štastná generace, režiséři z alterny. Více o Šílenství najdete na stránkách divadla Na Zábradlí.