Statistiky případů s čísly teprve zveřejní, už nyní o nich ale pro deník Metro mluvil ředitel záchranné služby Zdeněk Schwarz, který v jejím čele stojí patnáct let. Jeho záchranáři loni v Praze zasahovali u více než pěti stovek případů zástavy oběhového systému. To jsou ty nejzávažnější stavy, kdy lidé umírají.
"Náš úžasný výsledek je, že 42,6 procenta lidí se nám povedlo dovézt do nemocnice. Samozřejmě někteří zemřou později v nemocnici, nebo jsou pak v invalidním důchodu, postižení, dementní," říká Schwarz, který je také senátorem. "Ale je to úžasné číslo!" zdůrazňuje na dispečinku v Korunní ulici.
Teď tedy vyzdvihujete rychlost dojezdu sanitek na místo?
Celý řetězec funguje, jak má. Svědek události se dovolá na dispečink a operátorka ho donutí dělat, co je potřeba, než pacienta můžeme převézt do nemocnice. Nejnovější studie třeba v případě zástavy potvrzují, že stačí masáž hrudníku a nejhorší je ji přerušit. Dýchání z úst do úst nemá smysl. Nějaký kyslík ještě v krvi je a do našeho příjezdu pro záchranu buněk stačí. Takže není potřeba na lidi lézt a olizovat je.
Jak rychle jste na místě?
Loni to bylo u nejzávažnějších případů do sedmi minut, u ostatních kolem osmi minut.
K čemu vyrážíte v Praze nejčastěji?
Největší procento výjezdů je nic. Absurdní, co? Říká se tomu třeba kolaps, nevolnost. Člověk jde po ulici a spadne, sedí v kanceláři na židli a omdlí. My nevíme, co mu je. V sanitkách na to nemáme vybavení. Zajistíme převoz, vyšetření ho čeká až v nemocnici.
Zajímavé je, že některé pacienty nevyšetří ani za čtrnáct dní. Propustí je domů, a za půl roku jsem u stejného člověka. Nebo ten člověk vytáhne stoh lékařských vyšetření, ve kterých nic nenajdete. Konzilia, rentgeny, EKG, EEG, laborky... Nic. A člověku je furt blbě.
Telefonátů na tísňovou linku 155 ale podle statistik, které teprve zveřejníte, přibývá. Co za tím ještě je?
Mám teorii, proč nám přibývá práce. Když pominu, že jsou lidé možná opravdu více nemocní kvůli stresu, celé společenství degeneruje a přenáší se to na potomstvo. Jde o zneužívání záchranky. Třeba kvůli vyhýbání se poplatku u lékaře. Babičky si to řeknou: Hele, Maruš, proč platíš regulační poplatek? Zavolej si záchranku, přijedou hned a máš to zadarmo. Za chvíli jich zneužívá systém místo těch dvou třeba sto. To je domino.
Takhle se to šíří zejména mezi asociálními skupinami. Nechci mluvit o cikánech, ale tak to prostě je. Ti to zneužívají nejvíc, protože mnozí nic jiného neznají. První problém je už v tom, že až na výjimky neexistují lékaři, kteří by cikány registrovali. Teď mluvím o těch ghetech, ubytovnách, co v Praze jsou. Pro jejich obyvatele není jiné řešení, než záchranka. Mě už tam říkají cikánskej doktor.
Zmíníte nějaký příklad?
Mnozí jsou třeba astmatici, zavolají si nás při záchvatu, jako to může udělat kdokoliv. Jenže na místě zjistím, že ten člověk nikam nechodí a nemá žádnou preventivní péči. A tady už jsme na hranici zneužívání. Každý astmatik má sprej, ale tenhle ne. Prosí, ať mu ho tam necháme. Musel by k lékaři pro recept, zaplatit poplatek... Ale není registrovaný.
Sprej mu tam nakonec někdo nechá, druhý den by tam při službě třeba musel znova. Je to minoritní případ, ale je. Netýká se jen části cikánů, ale i bezdomovců. Udivila mě informace, že třicet procent českých obyvatel není registrováno!
Podle už pravěkých plánů jste měli dávno sídlit v novém sídle v Troji. Jaká je aktuální situace?
Poslední, co zatím vím, je požadavek městské části Troja, aby Praha vykoupila další pozemky za projektem nového sídla. Celý objekt by se pak posunul blíž k výjezdu z tunelu Blanka, tedy na nový tramvajový a automobilový most. Snad pozemky byly nebo budou vykoupeny. Můžeme se tu potkat za dva roky, ale může se začít za půl roku stavět. Nevím to.
Troja je od začátku proti, přitom budeme u paty tunelu, kde projedou tisíce aut za hodinu. Po spuštění Blanky tady nebude žádná rekreační zóna, ale místo zamořené smogem. Bude to jako u mostu Barikádníků, kde je mrtvá zóna, kde si lidé z okolí stěžují na hluk. Nové sídlo záchranky už to víc nezhorší.
Proč se potřebujete stěhovat?
Nevejdeme se sem, některé provozy máme jinde. Ale hlavně - operační středisko neboli dispečink už deset let nevyhovuje. Kdo tenkrát místo vybíral, povedl se mu nejméně vhodný prostor. Potřebujeme splňovat nejen hygienické normy. Je to jediné místo v budově, kde se ani neměnila okna, nesmí se narušit provoz. A to jsou jenom okna. My ale potřebujeme umístit i nové technologie.
Jak dlouho tady v Korunní fungujete v nezměněné podobě?
Dispečink byl spuštěn krátce po mém nástupu v roce 1999. To už byl dva roky hotový, ale předchozí ředitel se neměl k jeho spuštění. Řekl jsem, že ho spustíme, když už se provedly investice. Jenže tehdy se navíc nepředpokládalo, jak vzroste počet telefonátů na záchrannou službu. Dnes používáme dvacet let starou koncepci.
Z doby, kdy u sebe ještě lidi neměli masivně mobily…
Všechno bylo úplně jiné, nebyly počítače, psali jsme na lístečky. Dnes využíváme GPS, datové přenosy...
Obáváte se technického kolapsu?
Hrozí, bojíme se. Už se stalo, že ve stoupačce vyhořely kabely. Jeli jsme pak na kabel vyhozený z okna, dole stál dieselagregát. Proto jsme technologie zdvojili, některé jsou jištěny čtyřnásobně. Ale jde o to, že budova nevyhovuje ani z hlediska bezpečnosti. Sem může přijít bez kontroly kdokoliv, terorista, psychopat, nebo jenom člověk, který nás nenávidí kvůli zásahu, kdy už jsme třeba neuměli pomoct příbuznému a ten zemřel. Všechny dispečinky ve světě, co jsem viděl, byly zabezpečeny kamerami, ostrahou, kontrolovaným vstupem.
Zaujal vás nějaký model v zahraničí?
V Rotterdamu mají koncipovaný dvojitý dispečink v jedné budově, jeden funguje, druhý se modernizuje. Když technologicky zastará třeba po pěti letech, je připraven nový. Když to zjednoduším, operátoři jen přejdou do vedlejší místnosti.
Strážce streamu
