Advokát, autor hudby pro filmové orchestry a také bývalý člen skupiny Sto zvířat, kde třináct let zpíval a hrál na kytaru. Zatím naposledy se výrazně zapsal jako tvůrce oceňovaného alba Vladimíra Mišíka, nyní napsal hudbu pro dvě písně z dvanácti na novém stozvířecím albu. Deska vychází tento víkend pod názvem 30 let testováno na lidech.
Co vás napadne, když se dnes řekne Sto zvířat?
Třináct let mého života, kluby, dodávky, benzinové pumpy, bagety. A taky nějaká hudba.
Z kapely jste odešel v roce 2006 po dlouhých třinácti letech. Jaké byly tyto muzikantské roky?
Připadá mi to teď jako zážitek z jiného života. Dostal jsem se díky kapele do světa hudby jiné, než která mě předtím zajímala, a dost jsem se toho na té cestě naučil. Vždyť jsem byl původně liduškou vyškolený klasik, zájmově spíše folkáč. Neměl jsem ani elektrickou kytaru, ani jsem na ni nikdy předtím nehrál.
Jak vzpomínáte na asi nejznámější zvířecí skladbu Nikdy nic nebylo?
Vznikla jako většina mých písní pro Sto zvířat v Malostranské besedě po nějakém koncertě, když ostatní už popíjeli na baru. Nalákal mě osamělý klavír na besedním pódiu, býval přikrytý takovým černým sametem, který jsem po koncertech moc rád odkrývával. Hudba pochopitelně vznikla na hotový text od Tomáše Belka.
Sto zvířat
|
Ten píše pro kapelu všechny texty už třicet let.
Setkání s Tomášem pro mě bylo klíčové. I v postzvířecím období napsal dost písní, a díky němu také znám jeho syna Matěje – od jeho dvou let. S tím hraju a natáčím v současnosti.
S Matějem Belkem oba hrajete na loňském oceňovaném albu Vladimíra Mišíka. Jak jste se vyklubal zase u Sto zvířat?
My jsme s frontmanem kapely Honzou Kalinou v letmém kontaktu celou dobu. O spolupráci jsme se už dříve bavili a teprve letos se zhmotnila. Dostal jsem od Tomáše dva skvělé texty Praha a Čtvero ročních období, se kterými jsem si moc rád po letech pohrál ve zvířecím stylu.
Jak se liší váš styl práce, když skládáte hudbu pro Vladimíra Mišíka a když pro Sto zvířat?
Písně píšu vždycky na tělo konkrétnímu interpretovi, takže ta práce je úplně jiná. Společné je ale to, že zhudebňuji hotové texty či básně. Málokdy jsem schopen a ochoten napsat píseň bez textu, jen jako melodii, kterou pak někdo otextuje. Potřebuju zadání, téma, o čem píseň je.
Svými melodiemi jste doprovodil i filmy, jako jsou Želary nebo Občanský průkaz. Prý jste ale kytarista samouk. Jaké byly vaše začátky?
Ten samouk se mylně vyskytl v nějakém webovém profilu, bůhvíjak, a tak se to se mnou táhne. Kytaru jsem studoval v lidušce, dnes by se řeklo na zušce, zabralo to asi deset let. Nějaký solidní základ tedy mám. Samouka mi někdo přišil ve skladatelském slova smyslu, když se ukázalo, že strašně rád píšu filmovou hudbu pro orchestr, aniž jsem to kdy studoval. Tahle drzost zkoušet nové a nevystudované věci mě naštěstí neopouští.
Jak jste se tedy dostal ke skládání filmové hudby?
První film jsem dělal asi ve dvaceti a byl to amatérský film vytvořený v partě kamarádů z gymplu. Já jediný jsem z této party na něco hrál, a tak mi byla přidělena hudba. Pak jsem zhudebnil diplomovou práci mé sestřenice, která studovala animovaný film. Tenhle krátký film se pak dostal k profesionálům a já jsem dostal první opravdové nabídky.
Čeho si ze své tvorby nejvíc vážíte?
Hned jeden z prvních filmů, Želary, patří k těm, na které rád vzpomínám. Také Zapomenuté transporty, série neuvěřitelných dokumentů Lukáše Přibyla. A cokoli s Viktorem Taušem, Klauni, Modré stíny, Vodník, Zrádci, Amerikánka... Zahradnictví s Honzou Hřebejkem. Polský film Bliscy, který už rok leží hotový a čeká na premiéru. Je toho dost, myslím, že nemám v portfoliu nic, na co bych nerad vzpomínal, v tom jsem měl dosud štěstí.
Co plánujete dál?
Dokončuju právě album Řeka s Lenkou Dusilovou, které vyjde počátkem listopadu. Rozděláno mám několik dalších alb, zhruba šest jich plánuju na příští rok. A taky nějaké filmy.
