Zkusil jsem toho v životě fakt dost. Žil jsem jako mladej kluk ve španělským ghettu. Pár týdnů jsem byl ochrnutej. Na Západní Samoi si mě chtěla vzít náčelníkova dcera, a kdybych tehdá kývl, dneska bych byl princ malého kmene v tropickém ráji a život trávil na pláži. Ale to, co jsem spatřil v neděli na Smíchově, jsem ještě nezažil.
Na chodníku přede mnou šla spořádaná rodinka – máma, táta a před nimi... dítě na vodítku. Vskutku bizarní pohled. Máma se synkem vůbec nemluvila, jen ho ovládala trhnutím vodítka jako psa. Chvilku jsem je pozoroval a uvědomil si, že takřka všichni žijeme ve světě vodítek...
Jenže oproti prckovi ze Smíchova máme jednu velkou nevýhodu. My své vodítko už nevidíme. Je do nás tak vrostlé, že ho prakticky nevnímáme. Maximálně ho bereme jako naši přirozenou součást. Nežijeme svobodně a autenticky. Nedovolujeme se do života pořádně nadechnout a naplno vyrazit tam, kam nás to táhne. Tam, kde cítíme, že bychom byli šťastní... místo toho žijeme podle vodítka a cizích pravidel.
S přicházejícím jarem, dobou rozkvětu, nastal ten příhodný čas na revizi vlastního života. Čas vhodný k tomu prozkoumat vlastní krk, zda na něm také není omezující špagát. Je to snadné. Stačí být k sobě zcela pravdiví. Bez upřímné sebereflexe to nepůjde.
Podívejte se na svůj život z odstupu, jako byste se dívali na život někoho cizího. Žijete svobodně? Řídíte si svoje bytí sami dle svého? Pokud ne, nezoufejte. Přiznat si realitu je první krok k nápravě. Představte si nový scénář – jak by vypadal váš život bez vodítka? Hrajte si s tou představou, rozvíjejte ji, myslete na ni. Věřte – ke každému cíli vede cesta. Už nejste malé děti.
Uvědomte si, že máte život ve svých rukou. Vymyslete tři malé změny – když s nimi začnete, dovedou vás ke scénáři bez vodítka. Buďte kreativní. Konejte. Vytrvejte. Máte na to.
