Geniálně tím vystihl něco, co někdy děláme všichni – přetěžujeme se, překračujeme své hranice, nevnímáme sami sebe a pak se jako blázni divíme, že si tělo dovolilo stávkovat, protože už nemůže dále snášet naše šílené tempo.
Máme dojem, že nás tělo přestalo poslouchat, ale ono je to naopak – to my jsme přestali poslouchat vlastní tělo. Jedeme na koni, který si potřebuje oddechnout, jenže my mu to nedovolíme a chceme po něm další a další výkony. Není divu, že dříve nebo později začne kolabovat.
V takových momentech bývá moudré začít naslouchat tomu, co se nám tělo snaží říct. A abychom dobře slyšeli, je nutné udělat přesný opak toho, co jsme dosud dělali. Místo zvýšení tempa zpomalit, nebo dokonce zastavit.
Když se nám to povede a my se dostatečně ztišíme, najednou začneme chápat, co se nám tělo snaží bolestí, únavou nebo ztrátou chuti a energie říct. Začneme rozumět, kde přesně děláme v životě chybu nebo kde plýtváme vlastní životní energií.
Když načas zpomalíme, dopřejeme sami sobě prostor a čas na sebereflexi a regeneraci. Budeme více uvolnění a méně ve stresu – tedy přesně ve stavu, ve kterém můžeme být dlouhodobě efektivní a výkonní. Pak dostaneme od života víc.
