Studuji iberoamerikanistiku, protože mě fascinuje kultura latinskoamerických zemí. Miluji jejich historii, mýty, hudbu, tanec, kinematografii a literaturu. Dokonce telenovely a kýčovité kombinace barev se mi zdají neuvěřitelně zajímavé, je to důkaz toho, že na americkém kontinentě prostě neexistují limity. Včetně politiky: když se zdá, že už bylo vše překonáno, znovu se objeví nějaký surrealistický případ zlodějny, podvodu nebo manipulace s lidmi.
Dlouho jsem si myslela, že se česká politika řídí jinými pravidly, nicméně v poslední době jsem o tom začala trochu pochybovat. Současný zdejší politický svět je prostě směšný, absurdní, půjde-li to tak dál, důsledky tak komické už nebudou.
Dnešní situace ve mně vyvolává vztek i strach, mrzí mě, že řada lidí je apatická k chování některých politiků z té nejvyšší sféry, kteří rozhodují o současném i budoucím životě občanů. Pan prezident se objeví na veřejnosti „s virózou“ a je dokonce na sebe hrdý, že denně pije tvrdý alkohol. Nepřijatelné urážky se staly standardní součástí jeho komunikace jak s panem premiérem, tak s dalšími miliony lidí této republiky.
Pan ministr financí se svým, prý vlastním, stylem nemá od prezidentových způsobů daleko. Vyhýbá se odpovědím na otázky, využívá mezer v zákonech, kritizuje politiky, jako by sám politikem nebyl, před kamerami se snaží vypadat jako oběť anebo jako upřímný úspěšný podnikatel, podle toho, co se mu hodí do krámu. Je to prostě laciné divadlo. Jak říká jeden můj velmi dobrý kamarád: Pokud si takové lidi vybereme vědomě za politiky, jako živočišný druh jsme pohořeli.
