Jsme doma čtyři. Tedy s kočkou je nás pět, ale tu nepočítejme. Takže žena, já, kakraholt a hacafark. Kakraholt je mladší synek, hacafrak ten starší. Semotamo s dětmi pomáhá babička, děda, paní na hlídání... já pracuji a žena se stará o domácnost a chválí mě za včasné příchody. Je nás tedy na všechno to hemžení kolem celkem dost, ale vždy k večeru je naše dospělá jednotka tak unavená, že v naprosté většině případů žena usne s kakraholtem a já – pokud nemám večerní povinnosti – si čtu s hacafrakem, abych po jeho (a někdy i mém) usnutí padnul rozlámaný na gauč. Kolikrát mám ještě něco psát či vyřizovat ímejly, ale není síla. Jen relaxuji u televize.
Vůbec si tedy nedokážu představit, jak to dělají ženy – matky-samoživitelky?! Jsou na všechno samotné, finanční situace mnohdy není příznivá, únava musí být monstrózní, vyhlídky všelijaké... Nedávno v rádiu vysílali pořad s touto tematikou a velmi pěkně tam hovořila děvčata, která založila projekt „Fandi mámám!“.
A já jim začal fandit také. Tedy – fandil jsem jim odpradávna, protože být na všechnu tíhu života sám, s tím, že děti rostou, mají své potřeby a tužby – a každý soudný rodič chce pro ně to nejlepší... Hluboká poklona před těmi mámami.
Na webu www.fandi mamam.cz jsou konkrétní ženy a jejich příběhy, některé mají i tři či dokonce čtyři děti!!! A co se děje, když máma onemocní? Nemusí jít o závažnou nemoc... sám vím, jak jsem mimo, když mě škrábe v krku nebo mě bolí zub. Přeji všem statečným ženám samoživitelkám pevnou vůli a sílu bojovat. A na muže apeluji – když už jste otec kakraholta nebo hacafraka, a potupně od nich odejdete, tak je alespoň maximálně podporujte.
