Když jsme přemýšleli, kam jako rodina po dlouhé době nevytažení pat z naší vlasti vyrazíme, narazili jsme na paměti legendárního cestovatele Jonase Jonassona, který ve své knize Vojel jsem zeměkouli nádherně vzpomíná a směle doporučuje Lisabon. Nevěděli jsme o tomto hlavním městě Portugalska skoro nic, a tak jsme se plni očekávání vypravili na výlet.
A nutno říct – v našem případě, drazí čtenáři, napsat – že veškerá očekávání byla bohatě přebita! Nejde o to, že je to krásné město plné uliček a zákoutíček, kavárniček, baříků a restauraciček, že je tam stále krásné počasí, že leží u moře, s čímž souvisí jak koupačka, tak stálý přísun čerstvých ryb a darů moře.
To, z čeho jsme byli přímo nadšeni, byli lidé. Ano, obyvatelé Lisabonu jsou nesmírně vstřícní, milí, ochotní a příjemní – až je to nenormální. Když jsem například fotil rodinu s projíždějící tramvají (v Lisabonu jezdí staré, historické vozy – křižují celé město), najednou koukám, že tramvaj zastavila a čeká, aniž by v tom místě byla zastávka nebo semafor. Řidič prostě jen viděl, že tatínek fotí děti a číhá na tramvaj, tak ji nastavil hned vedle nich, aby se snímek povedl. Pak jsme si jen zamávali a tramvaják frčel dál.
O den později šla moje žena po ulici a projíždějící auto najelo na lahev, která praskla. Udělalo to ránu, žena se s úlekem otočila. Pan řidič „samozřejmě“ zastavil a šel se zeptat, jestli nebyla zraněna?!
Nakonec rozhodl syn Honzík – největší zážitek nebyli empatičtí lidé ani moře, ani lanovka v naší ulici, ani oceanárium se žralokem a placatou rybou nebo svítícími medúzami. Nejlepší byla křupínkárna! Dětský obchod s palandou, kde si s dětmi až do půlnoci můžete dát snad sto druhů lupínků s mlékem. Mezi bary a nálevnami se vyjímal neskutečně!
