Každý den, skoro za každého počasí se sešli okolobydlící chlapci na fotbalovém plácku – my měli originál asfalt – aby spolu změřili síly a zakopali si. Vybíralo se většinou „podle huby“, občas nějaká dvojice prohlašovala: „My hrajeme spolu!“ A končilo se, když mámy volaly z oken: „Večeřééé!“ Zde je ono desatero. 1. Nejtlustší jde do brány. 2. Ten, komu patří míč, rozhoduje, kdo hraje. 3. Penalta se kope jen v případě, pokud faulovaný hodně nadává. 4. Utkání končí, až když jsou všichni k smrti unavení nebo když máma borce odvolá na jídlo (oběd, večeře) anebo když už je opravdová tma. 5. Je jedno, jaké je skóre – poslední gól je vítězný. 6. Žádní rozhodčí. 7. Je-li míč zakopnut hodně daleko, čeká se, až kolem něj někdo půjde, a volá se: „Pane! Kopněte si!“ 8. Pokud si tě do týmu vyberou jako posledního, tvůj život ztrácí smysl. 9. Nejtěžší herní situace je ta, když míč následkem nepřesné střely opustí hřiště a zasekne se pod automobilem. 10. Naštve-li se majitel míče, hra končí.
Krásně jsem si při pročítání těch vět, toho zachycení atmosféry, zavzpomínal, ale jedna zásadní věta mi tam chybí. Jde o herní situaci, kdy uháníte s balonem k soupeřově bráně, cítíte, že máte na kopačce gól, dostáváte se do ideální pozice, vybombíte... nepochopitelně míjíte branku... a míč letí daleko daleko... a kvůli nerovnosti a snad i mírnému sklonu stále skáče a nezastavuje se. Hra se přeruší, hráči sledují zmenšující se míč a někdo polopohrdavě pronese: „Autor má zelenou!“
