Byla vám to v sobotu třináctýho ale pořádná šlamastyka! Chlapi se navlíkli do obleků, ženský si načesaly drdoly, muzika hrála břinkala a já tam u toho všeho byl jako čestný host. PBP, neboli Prague Black Panthers, což je tým amerického fotbalu, měli bál, na kterém vyhlašovali nejlepší hráče a hráčky sezony, dražili obrazy, losovali tombolu a pili iontové nápoje.
Černí panteři si za účelem odborného dohledu pozvali basketbalistku Kateřinu Elhotovou a – prosím, pěkně – mě. Hned jak jsem dostal slovo, jsem je všechny poučil o tom, že jedním z nejvýznamnějších českých hráčů amerického fotbalu jsem já, jelikož jsem v roce 1990 stál u zrodu Prague Lions.
Nejdřív mi to nevěřili, ale poté, co jsem celý sál ohromil svými znalostmi hry, krásou těla a přesným názvoslovím (například ač se hraje šiškou, tak tento sport patří mezi míčové, a navíc se nehraje šiškou, ale „protáhlým sféroidem!“), mě začali adorovat. Seznámil jsem osazenstvo s nešťastným momentem své nedlouhé kariéry, kdy mi určili hrát linebackera, což je hráč, který sféroid potká maximálně jednou za dva zápasy – a to musí mít ohromné štěstí.
Takže já, zrozen k tomu, abych zápasy vedl, držel prst na jejich tepu a rozhodoval je, jsem běhal sem a tam a do hry vůbec nezasáhl. Později během večera, při tanci, zpěvu a jódlování, se přišlo na to, že jsem byl receiver, což je vlastně ten samý post, který jsem hrál, akorát je to útočící hráč! Takže já jsem celou dobu útočil, ale měl jsem bránit! To se po mně tenkrát chtělo!
No nic – už je to dávno. Myslím si, že ceremoniel se vydařil náramně. Gratuluji Butchovi k uvedení do síně slávy, děvčatům ke svalům, Pavlovi k netopýrovi, Krejbimu k bráchovi, Jarouškovi k nové televizi a Frantovi k proměně. PBP4EVER!
