„Lví silou, vzletem sokolím kupředu kráčejme a drahé vlasti v oběti své síly snášejme. A byť i cesta daleká, ta sokolíka neleká.“ Nejen tento text sokolské hymny zněl v sobotu 9. března nově zrekonstruovanou budovou Sokola v Poříčí nad Sázavou.
Po mnoha letech se skvělým a obětavým lidem v čele se starostou místního Sokola panem Petrem Lacinou podařilo uvést do života budovu, která sloužila ke cvičení, sportování, společenskému životu a tmelila místní obyvatelstvo již od roku 1932. Zub času na ní samozřejmě zahlodal a nebylo vůbec jisté, jak to s ní dopadne, ovšem dobrá věc se podařila! Sokolovna byla nabitá k prasknutí, když mažoretky zahájily celý slavnostní program. Následně se vítalo, děkovalo, řečnilo, tancovalo, zpívalo a praporem mávalo. Totiž – já jsem jím mával. Byl jsem totiž přijat za člena Sokola, a tak mi byla dána výsada ta, že mohu nésti a následně provětrati pamětní slavnostní standartu, která pochází již z roku 1904!
Celé to ovšem rámovala pravá dobová sokolská uniforma, kterou jsem měl na sobě. Byla mi zapůjčena přímo z ústředí Sokola v Tyršově domě a cítil jsem se v ní skvěle. Především mě ale blažil pocit, že jsem navázal na svého dědečka Jaroslava, kterého jsem sice nikdy nepoznal, ale jehož fotografie, kterak kráčí s ostatními bratry sokoly a všichni nadšeně v uniformách mávají okolostojícím lidem, je chloubou našeho rodinného alba. Dokonce mě paní Hana Moučková, starostka České obce sokolské, pochválila a říkala, že tak nějak si představuje, že vypadal Jindřich Fügner – jeden ze zakladatelů Sokola. A já jsem jí za to slíbil, že se budu plně zasazovat o to, aby hesla: „Ve zdravém těle zdravý duch“ nebo „V mysli vlast, v paži sílu“ nikdy nezanikla. Tužme se!
