Ke kauze padesáti sirotků ze Sýrie už asi všichni všechno řekli, takže si klidně můžeme povídat o těch českých. Právě „naši“ sirotci, o které se musíme postarat, byli pro premiéra Andreje Babiše jedním z argumentů pro jeho ostudné odmítnutí přijmout opuštěné děti ze zahraničí. A jak se tedy o ty „své“ staráme? No, nic moc. Každý rok skončí v kojeneckých ústavech dvě tisícovky nejmenších dětí, o které se jejich biologické rodiny nemohou nebo nedokážou postarat. Dvě tisícovky miminek žijí v ústavech, kde je teplo, sucho a někdo je tam krmí.
Ale při nejlepší snaze nemohou zaměstnanci, kteří se u dětí střídají na směny, zajistit dětem pocit bezpečí a lásky. Tenhle pocit je přitom jednou ze základních lidských potřeb. A je vědecky dokázáno, že bez jedné milující náruče se u dítěte trvale a nevratně poškodí jeho psychický a sociální vývoj. Když to hodně zjednoduším, tak miminko, které není milováno, se samo nenaučí milovat druhé. Nedokáže si vytvořit zdravé vztahy, a tím pádem se dobře postarat o vlastní děti. Miminka prostě do ústavu nepatří. Patří do rodiny. Když biologická rodina nefunguje a selžou všechny možnosti, jak jí pomoci, mělo by miminko být v rodině náhradní.
U pěstounů přechodných či dlouhodobých nebo v rodině adoptivní. Nepotřebujeme velké a drahé kojenecké ústavy. Péče v rodině je mnohem levnější pro stát a nesrovnatelně lepší pro dítě. Když se nad tím zamyslíte, je naprosto nepochopitelné, že u nás „kojeňáky“ pořád ještě fungují. Je potřeba změnit zákony, podporovat umísťování dětí do rodin. A je nehorázné, že se premiér ohání „našimi sirotky“, když se o ně stát skutečně pořádně nestará.
