Většina holek sice veřejně prohlašuje, že se radši kamarádí s klukama, protože nemají rády takové ty ženské pletichy, ale já nedám na holčičí kamarádství dopustit. Všechno to sdílení, povídání, pochopení, naslouchání, podpora a pomoc, které se mi dostává od žen okolo, je podle mě k nezaplacení. Je pravda, že ženská rivalita je hnusná a mocná záležitost. Tu ovšem s přehledem převálcuje ženská SOLIDARITA.
Nevím, jestli chlapi něco podobného v jiné oblasti také zažívají a jen o tom nemluví. Ale když holka otěhotní, tak jejím směrem okamžitě putují tašky s těhotenským oblečením, o kterém už nikdo netuší, čí vlastně původně bylo. Každá uživatelka do něj něco přihodila, případně se hromada rozdělila pro více holek. Už se nespočítá, kolik pupků se v těch kaťatech a šatech odnosilo.
Podobně to funguje s dětským oblečením. A když jsem měla u prvního dítěte velké problémy s kojením, posbírala jsem po kamarádkách takové množství rad a obrovské podpory, že bych si mohla z fleku založit laktační poradnu. Mám ale vypozorováno, že sounáležitost a bezpečí ženského světa funguje nádherně, dokud se chlapi drží stranou. Jakmile se k nám připojí muži, náš ženský kruh se (dočasně) rozpadá a my se stahujeme zase do svých rodinných jednotek. Když jsme jen holky s dětmi, jsme soudržné společenství. Když jsme dohromady se svými muži, vyplave najednou na povrch mnohem víc věcí, které nás rozdělují. I přesto je v holčičím přátelství ukrytý zdroj velké síly, ze kterého celý život čerpám. Jsme superženy. A chlapi jsou prostě takový náš „kryptonit“.
