Podle toho, co jsem se o něm dočetla, bych měla především odpočívat, užívat si miminko, spát, když dítě spí, a nechat vaření a domácnost na ostatních.
Jenomže tyhle rady jaksi nepočítají s tím, že už jedno dítě mám, manžel pracuje od nevidím do nevidím, jedna babička žije daleko a druhá je čerstvě po operaci kolene. Navíc už to přece všechno umíte, že jo. Prostě u druhého dítěte žádné hájení neexistuje.
Je to období šílení na druhou, kdy kromě mě, šestinedělky, šílí ještě batole, které vyvádí, protože se jeho trůn prvorozeného dítěte otřásá. Že by mě někdo zastoupil v péči o starší dceru, je vyloučeno, protože ona teď velice urputně vyžaduje pouze mě. Na oblíkání, na pomoc s jídlem, na všechno. A samozřejmě šíleně „zlobí“.
Má spoustu nepříjemných pocitů, se kterými si neví rady, a strašně se bojí, že už ji nebudeme tolik milovat. A popravdě – chovat se láskyplně ke vztekajícímu se dítěti, jež je neustále v opozici, je velká zkouška i pro milující rodiče. Večery se u nás proměnily v očistec.
Mimino řve zhruba do půlnoci. Batole řve, pokud s ním při uspávání není maminka. Nebýt šátku, díky němuž můžu mít miminko u sebe, a přitom mít volné ruce, asi bych propadla trudnomyslnosti a vztekala se podobně jako to moje batole. Druhorodičky by měly šátek fasovat už v porodnici. Nikdo jiný jim totiž nepomůže.
