Taková šlamastyka se nám nedávno přihodila. Šel jsem s naší malou Anežkou pro naší větší Františku. Vycházíme z bytu a průvanem se nám zabouchnou dveře. Jsem v klidu, klíče mám u sebe. Ale ouha. Dveře nejdou otevřít. Čím to? Zevnitř klíče určitě nejsou, tak v čem je problém?
Obhlížím kliku a zámek dveří a všimnu si, že z nich čouhá nějaký provázek-ozdoba, která visela zevnitř na klice a vlivem průvanu se přibouchla. Nemám už čas, tak řešení odkládám, beru Anežku a vyrážíme. Po chvilce se vracíme, už i s Františkou, a problém se v mezidobí kupodivu sám nevyřešil (přiznám se, že jsem v to i trochu doufal). Dveře stále nejdou otevřít. Za chvilku přichází i Bárka, takže už na chodbě sedíme celá rodina. Zpočátku se snažíme věc zvládnout sami.
I za normálních okolností je při odemykání vždy třeba dveře trošičku přitáhnout k sobě. Ale se šňůrkou přibouchnutou mezi futrem a dveřmi je k sobě nepřitáhnu ani o půl milimetru. Střídáme se. Chvílemi zase zkoušíme tahat všichni, jako řepu. Nic. Začínáme obcházet sousedy, ale ti nejsilnější a nejzručnější zrovna nejsou doma. Tak obvoláváme zámečníky. Prý dorazí do hodiny a půl. Začínáme být trochu rezignovaní. Ale zaběhnu do metra pro chlebíčky a uděláme si na chodbě piknik. Děti situace docela baví. Mají rády změny. A piknik přede dveřmi bytu jsme jim ještě nedopřáli. Občas se na nás přijde podívat někdo ze sousedů. Někdy s radou, jindy jen ze zvědavosti.
Potom se vrací pan soused, ve kterého jsme doufali! Silný a navíc zručný. Přitáhne dveře, já otočím klíči a cvak! dveře se otevírají. Vcházíme do bytu a máme radost, že jsme konečně vysvobození! (Byť jsme celou dobu byli „na svobodě“ a naopak teď jsme zavření doma.) Jen holky jsou trochu zklamané, protože být doma, to už znají.
