Nikdy si neudělám v počítači takový pořádek, jako když mám dělat nějakou práci. Zřejmě je to nějaký druh prokrastinace. Alespoň je to tedy trochu produktivní otálení s prací – lepší než bezcílné brouzdání internetem, zarovnávání pastelek, civění z okna či okusování nehtů. Ostatně, dělání pořádku v počítači je můj nikdy nekončící úkol.
Kamarádi se podivují, když vidí plochu mého laptopu. Vědí, že mám až nezdravé tendence k pořádku a urovnávání. Na první pohled to tedy nesedí se změtí ikonek chaoticky rozmístěných po ploše monitoru. Ale jak to tak někdy bývá, to, co na ostatní působí jako zmatek, je pro svého autora naprosto jasný systém.
Znáte to; když už to někdo nevydrží a udělá vám, například ve skříňce, konečně pořádek... a od toho momentu tam nemůžete nic najít. Na druhou stranu nemůžu svůj počítačový chaos úplně obhajovat a vydávat za pořádek. Tím spíš, že plocha mého monitoru je jen odrazem plochy mého pracovního stolu. Tam je úplně stejný nepořádek se spoustou různě rozmístěných „ikonek“. (A tato změť nezmizí pouhým zaklapnutím laptopu.)
Klíč k obému nepořádku je ale jednoduchý: každá věc/ikonka na stole/ploše představuje úkol, který musím vyřídit. Bylo by jednoduché vše „smést ze stolu“, někam „uklidit“ a rázem v počítači i na stole nastolit pořádek. Jenomže to by byl, alespoň pro mě, podvod. A já podvádím nerad. Zvlášť sám sebe, protože se vždycky rychle prokouknu. Před sebou nic neutajím! (Už jsem to zkoušel. Ale přišel jsem na to a měl jsem děsný průšvih.)
Tudíž tu a tam, ve volných chvilkách, vyřizuji větší či menší úkoly, které ikonky představují. Zvlášť když mám dělat něco úplně jiného. Třeba psát sloupek do Metra...
