Léto už je v plném proudu a stejně tak se valí festivaly. Hudební, filmové, filatelistické, co já vím. Já jsem nejčastějším hostem na těch hudebních. To jsou úplné továrny na zážitky! Generátory emocí. Ale také místa vzniku městských legend. I když teď si říkám, že většina festivalů se koná spíše na kraji či úplně za městem. Mohou i tam vznikat městské legendy? Možná jsou to jen příměstské legendy. Nakonec, i za ty je člověk rád. Hlavně, když je co šířit.
Tak například tahle mě zaujala. Ovšem musím podotknout, že ji vyprávěli technici. Ti nemají k humoru nikdy daleko, tudíž rozhodně netvrdím, že to tak opravdu bylo. Ostatně kdyby to bylo jisté, tak už by to nebyla žádná příměstská legenda, ale obyčejný fakt. Prodávám tedy, jak jsem koupil: Na jednom nejmenovaném festivalu v Ostravě vystupovala nejmenovaná islandská zpěvačka. Jak už to tak u účinkujících bývá, měla své technické i mimotechnické požadavky.
Jedním z nich bylo, že chce mít jednu „toiku“ (chemickou polní toaletu) pouze pro sebe. Někomu to možná může zavánět hvězdnými manýry, ale upřímně řečeno, na festivalech to stran hygieny zavání někdy takovým způsobem, že se dotyčné divě vůbec nedivím. Technici se ale nejvíc pobavili, když celý festival skončil a oni vše demontovali a nakládali. Všechny toaletní budky měly po čtyřech dnech své odpracováno, jen tato zářila jako nová. Až na jeden detail. V modré chemicky-voňavé tekutině se nacházel jeden výsledek její jediné návštěvy. I takovým paradoxem to může skončit. Že tak moc chcete mít víc soukromí, až nemáte žádné.
