Ne každý, kdo hraje v kapele, musí nutně umět na kytaru, natož zpívat. A i když se mezi muzikanty najde spousta multiinstrumentalistů, není nic neobvyklého, když každý v kapele umí jen na svůj nástroj. Ostatně, to je jeden z důvodů, proč se zakládají kapely.
Ovšem letos, když jsme byli v létě na chalupě u kamarádů, se mě Bárka nečekaně zeptala, jestli bych neuměl zahrát večer u ohně. Řekla to asi trochu z legrace, ale podprahově jsem vycítil, že bych tím u ní dost stoupnul! To byla výzva. Příležitost překvapit svou ženu, které už jsem všechny své schopnosti předvedl, bych nerad prošvihnul! Začal jsem tedy s přípravou. Postahoval jsem si pár písniček s akordy, zalezl si za klády a začal trénovat prstoklady.
Nastal den D, hodina H, oheň O. Hned od začátku bylo jasné, že můj kuňkavý a nevýrazný zpěv (nemluvě o intonaci) je hlavní slabinou programu. Naštěstí holky (děti i mámy) se občas přidaly, což dojem vylepšovalo. Ani mé akordové výměny nebyly nejhbitější. Doháněl jsem to alespoň nasazením. Což se mi ovšem brzy vymstilo.
Přilákáni nekvalitní, ale hlasitou hrou na kytaru, začali se k našemu ohni slézat sousedé z okolních chalup. Ne že bych je neviděl rád. Ale do té doby jsem se mohl ztrapnit jen před rodinou a blízkými kamarády, před kterými se vlastně už ztrapnit nemůžu. Teď to byla „veřejná produkce“. Stres. „Zahraj Červenou řeku! Jsi přeci muzikant!“ Řeku jsem z paměti nevylovil. Zopakoval jsem tedy Anděla a Bednu vod whisky a podařilo se mi předat kytaru dál. Bárku jsem tedy překvapil, ale asi nijak neoslnil. Ovšem získal jsem uznání za snahu a to není málo! Snaha je stejně důležitější než výsledek.
PRAHA? AHA!
