Osm měsíců po volbách stále nemáme vládu s důvěrou parlamentu. Viníky neúměrného prodlužování toho stavu jsou klíčové politické figury v čele s prezidentem. Když ale pohlédneme za hranice, zjistíme, že binec je dneska všude.
Před liberální demokracií dává maďarský premiér Orbán přednost obraně národní identity. Jeho doktrínu, již nazval „illiberalismem“, převzala polská vláda a v Turecku ji úspěšně aplikuje tamní prezident Erdogan. Tohle zboží je žel nové jen zdánlivě: za mých mladých let se mu říkalo „autoritářský režim“.
Avšak i na Západě se dějí věci: francouzský prezident Macron rozdrtil na padrť obě dominantní strany pravice a levice a bez opozice se zvolna začíná vciťovat do kůže císaře Napoleona. V Itálii v reakci na předchozí politiku utahování šroubů (u nás se jí eufemisticky říkalo „rozpočtová zodpovědnost“) sestavily koalici krajně pravicová Liga s antisystémovým Hnutím pěti hvězd.
Velká Británie vystupuje z Evropské unie a neví, co si počít se Severním Irskem. Španělsko se rozpadá: vláda v Madridu, která nechtěla jednat s katalánskými separatisty o jejich požadavcích, vyřešila problém tím, že poslala do Barcelony zvláštní policejní jednotky rozprášit tamní referendum o sebeurčení, a když Katalánci vyhlásili nezávislost, jejich lídry prostě pozavírala. Uznejte, není tohle hotový cirkus? Zdá se, že na tom ještě nejsme tak špatně. Což samosebou neznamená, že by neměli Zeman s Babišem trochu hejbnout kostrou.
www.martindanes.com
Young
