V reakci na jednostranné vyhlášení suverenity slovenským parlamentem provázené zapalováním „vater svrchovanosti“ vyslala 17. července 1992 pražská federální vláda do Bratislavy zvláštní policejní jednotky s cílem hájit právo a územní celistvost republiky. První část věty odpovídá skutečnosti, ve druhé jsem popustil uzdu své představivosti.
Jak by to asi dopadlo, kdyby se před čtvrtstoletím Praha slovenským separatistům – podobně jako v neděli Madrid těm katalánským – pokusila zatnout tipec? Nejde o příliš náročné intelektuální cvičení: Československo, jež zaniklo o půl roku později dohodou, by se rozpadlo tak jako tak, rozvod by však byl bolestnější. Pro Slováky, kteří si svou impulsivností s Katalánci nezadají, by se stali Češi úhlavními nepřáteli a řada z těch, kdo si nepřáli rozdělení (na jaře 1992 jich prý byla většina), by změnila názor. Pravda, tehdejší československý premiér Jan Stráský nebyl Mariano Rajoy a Češi nejsou Španělé; večer rádi sedí doma nebo v hospodě a hází do sebe půllitry. I v roce 1992 jsme takhle seděli a zmoženi stupňujícími se slovenskými požadavky jsme nakonec mávli rukou a řekli: Ať si jdou! Vysoká konzumace piva, byť není nejzdravější, se občas změní v zásadní mírový faktor.
Španělský premiér v Barceloně přestřelil; záběry babiček vlečených policisty od volebních uren jsou k vidění zhruba tak často jako zatmění slunce měsícem. Rajoy měl zatmění rozumu a Katalánci mu za to vystaví účet.
