Přišla mi esemeska od známého, o kterém jsem půl roku neslyšel. Psal mi: „Ahoj, jak se vede? Mám o tebe starost.“ Říkám si: Co se děje? Nehlásil jsem přece nikomu, že jedu do Sýrie přidat se k bílým přilbám nebo do Indie sbírat tarantule. Dokonce jsem ani nikde nešířil, že se chystám navštívit Paříž, kde bych v případě nepozornosti mohl překročit hranici některé z no go zón a padnout tam do spárů zdivočelých islámských hord. Nejsem dosud ani v důchodovém věku, kdy neví jeden dne ani hodiny, ani netrpím smrtelnou pohlavní chorobou, tak proč by ten pán – říkejme mu třeba Thomas – měl o mě najednou mít starost?!
Esemeskou ho žádám o vysvětlení. Thomasova rychlá reakce po pravdě jasno do celého případu nevnese, spíše naopak: „Myslím, že jsem měl strach, žes umřel.“ Známe se s Thomasem jen povrchně, tudíž z mého půlročního mlčení mohl sotva vyvozovat dalekosáhlé závěry. Ale třeba už takoví Bretonci jsou: senzibilní a náchylní k vidinám.
V jednom z podobných živých obrazů spatřil třeba Thomas scénu tragického úmrtí nedávno sem přivandrovavšího Čecha. V tom případě by však byl vedle jak ta jedle: nejenže se o mě nepokoušela smrt, ale poslední dobou ani obyčejná rýma. Na druhou stranu člověk neví, co se může stát za týden. Budu muset Thomasovi zaslat SMS dotaz, zda má ve svém ezoterním budíku dobře nastaveny datum a hodinu; kdyby byl náhodou o týden napřed, měl bych si dávat v neděli velkého majzla při přecházení silnice. www.martindanes.com
