Kdykoli mi nějaký Francouz vypráví o své návštěvě Prahy, hýří superlativy: Krásné město, jedno z nejhezčích v Evropě! Uším Pražáka jeho slova lahodí – až do chvíle, kdy se zachmuří a dodá: Bohužel jídlo tam není nic moc. Když jsem nedávno přicestoval do Prahy v roli tlumočníka skupiny francouzských učňů, zněl mi tenhle refrén v uších, i rozhodl jsem se věnovat gastronomické osvětě.
Den po příletu jsem svých 17 svěřenců přivedl na oběd do jedné z pražských restaurací. Číšníkův nápad, že „Francouzům budou určitě chutnat špagety carbonara“, jsem zamítl a objednal 17 svíčkových na smetaně. Za chvíli jsem pozoroval, jak chlapci koupou maso v omáčce tak dlouho, až jim na talíři zbudou tři suché knedlíky. Vysvětlil jsem jim, že knedlík sám o#sobě žádnou chuť nemá, pročež by místo masa měli do omáčky namáčet knedlík. V dalších dnech si mí Francouzi pochutnali na: guláši, vepřových výpečcích se zelím, hovězím na česneku se špenátem, několika druzích knedlíků a zemlbábě! Zapíjeli to pivem z půllitrů.
Krátce před návratem si v kantýně učiliště na Zeleném pruhu, kde ve všední den obědvali, měli vybrat mezi třemi jídly: špagetami, jakousi čínou a krutím gulášem s knedlíkem. Všichni do jednoho zvolili guláš; jen jeden se jídla skoro nedotkl, po ostatních ale zbyly jen nablýskané talíře. Tak jsem přišel na to, že nechuť Francouzů vůči české kuchyni není žádná fatalita, pokud to člověk od počátku vezme pevně do ruky.
