Zemřel mi drahý přítel. Počkejte! Dřív než mi začnete kondolovat, vězte, že můj notebook známé japonské značky věrně sloužil deset let, než naposledy ventilátorem vyfoukl vzduch a odebral se na pravdu boží.
Bohužel jsem nedbal diskrétních signálů, jimiž mi v posledních měsících dával najevo, že by nebylo od věci zazálohovat si data. Třeba když jeho deska – obzvlášť v levé horní části, nad klávesou Escape – žhnula tak, že by se na ní dala opéci topinka. Nebo když jsem jej zapnul a místo toho, aby se rozsvítil monitor, po něm začali běhat nějací duchové; nedokázal jsem je „přečíst“, byly to jenom stíny, jak se na duchy sluší a patří, a tak mi nezbylo než přístroj zhasnout tlačítkem a hned zase zapnout. Počítač se umoudřil... zhruba na měsíc.
Ignoroval jsem tyhle vzkazy, neboť jsem se nechtěl smířit s představou, že by můj věrný druh jen tak bez rozloučení práskl do bot. Učinil tak znenadání, uprostřed práce, a mně spolu s ním naráz odešly články a literární texty, které jsem sepsal za poslední desetiletí. Čert vem všecky fotky, videa i pédéefka, avšak kdo mi vynahradí texty, které existovaly jen ve virtuální podobě?
A tak jsem se sebral, vložil nebožtíka do tašky a zamířil do počítačového servisu. Obchodník slíbil zachránit mé dokumenty Word za 120 eur.
Nyní tedy vím, jakou má moje tvorba hodnotu. Výhoda je, že tahle cena nepřesahuje mé možnosti... i když bych se vsadil, že by ji za mé poklady nikdo jiný než já nedal.
