Když se jakýsi můj francouzský známý dozvěděl, že České centrum v Paříži plánuje sérii akcí k tomuto výročí, zeptal se: „Jak to, že s takovou pompou slavíte vznik státu, který jste sami rozpustili?“ Neměl jsem na to tehdy odpověď.
Teprve po zahájení brněnského festivalu Re:publika, jehož se zúčastnil premiér Babiš se slovenským protějškem Pellegrinim, mi náhle svitlo. Oba státníci zdůraznili, že založení Československa považují za jednoznačně pozitivní záležitost. Za stejně pozitivní záležitost považují jeho rozdělení před pětadvaceti lety.
Až toho svého Francouze uvidím, řeknu mu: Československo bylo, a už není. Marxistickou terminologií řečeno „splnilo svou historickou úlohu“ a zmizelo v propadlišti dějin. My je z něj dnes taháme, i když ne tak docela. Je to něco jako ohlédnutí se za vlastním mládím: bylo hezké, je nač vzpomínat, ale už se nevrátí.
Jaká z kulturních akcí k velkému výročí je ta nejpamátnější? Pokud bychom k plánovaným zařadili i ty neplánované, bylo by to nejspíš nedávné zřícení střechy Masarykova domku v Čejkovicích, kde je muzeum prvního československého prezidenta; tu střechu neshodila žádná vichřice, ale prostá únava materiálu...
Takhle to u nás chodí. Necháváme všecko sejít věkem a spadnout – ať je to Masarykův dům, Libeňský most, nebo třeba Československo.
www.martindanes.com
Praha? Aha!
