Občas se mi to ještě stane. Od rána pracuji a den mi plyne pohodlně. Pak odpoledne dokončím další z úkolů z pracovního seznamu, podívám se na hodinky a vidím, že za 29 minut mám být na tréninku. Počítám – sbalit věci mi zabere pět minut, cesta do Sokola trvá deset minut, převlečený budu za deset minut. „Takže mám ještě čtyři minuty“, pomyslím si, „to bych mohl stihnout udělat ještě jednu věc“.
„Ještě jedna věc“ je takový terminus technicus a samozřejmě to není nic velkého. Není to vymalovat byt, napsat báseň nebo zařídit svatbu. „Ještě jedna věc“ je vždy na začátku úplná drobnost. Odpovědět na jeden mail, někomu zavolat, rezervovat lístky do kina.
Ve své naivitě zapomenu, že i tyhle úkoly vždy zaberou alespoň deset minut. Celý den se mi daří, a tak tuhle maličkost určitě zvládnu rychle. S vervou se tedy pustím do „ještě jedné věci“. Otevřu tedy „ještě jeden“ e-mail a zjistím, že abych mohl odpovědět, potřebuji udělat ještě dvě další „věci“– a naděje na bleskovou operaci se hroutí. Chvíli se v tom ještě plácám, zkouším zrychlit, přestávám dýchat a najednou hodinky ukazují, že trénink je už za 15 minut. V panice se dávám na ústup, stres mi teče i ušima. Pachuť nedokončeného úkolu se mísí s nestíháním. Pohodlný den se mění na běh.
A to všechno proto, že jsem se rozhodl udělat „ještě jednu věc“, místo abych se v těch čtyřmi minutách napil, kousl do jablka, došel si na toaletu nebo se hezky rozloučil s kolegy. Dobrá zpráva je, že odkdy jsem si všiml syndromu „ještě jedné věci“, nechávám si více času pro sebe. Někdy dokonce dokážu udělat i „o jednu věc méně“.
