Poslední půlrok jsem rekonstruoval jednu budovu. Byla to první stavba v mém životě a na papíře vypadala velmi jednoduše. Pak se však začalo stavět a po chvíli za mnou přišel stavbyvedoucí se slovy: „Pane Švihlo, máme velký problém, to musíte vidět.“ Zpočátku jsem se z toho pravidelně hroutil, pak jsem si zvykl, že komplikace přicházejí a odcházejí a musím u nich jednoduše být.
A tak jsme bourali a betonovali, plánovali a pak ty plány zase měnili nebo rovnou zahazovali. Stavba pokračovala a já se učil technologické postupy i trpělivost.
Až jednou, když opět zedník pronesl legendární „Pane Švihlo, máme velký problém“ a s tragickým výrazem mi ukázal vybouranou zeď, zamyslel jsem se a pak se zeptal: „Davide, prosím vás, kolik staveb jste v životě viděl?“ „No, u téhle firmy jsem třináct let...“ „A kolik těch staveb dopadlo dobře?“ pokračuji. „No, všechny,“ odpověděl a obličej se mu rozzářil. „To proto, že každý problém má řešení,“ dodal už úplně filozoficky.
Tak jsem spolu přišli na to, že ty „neřešitelné problémy“ vždy mají řešení, i když si ho na počátku neumíme představit. Už tohle mi ubralo hodně stresu. A také jsem si všiml, že řešení je obvykle schováno uvnitř toho problému. Někdy je potřeba u něj zůstat, makat na něm a řešení doslova vydolovat. Jindy je lepší zaměřit pozornost jinam a počkat, až problém uzraje a řešení se z něj vyloupne samo.
Mistrovství je pro mě rozlišit tyto dvě věci. A i když ještě nejsem dokonalý mistr, snažím se zůstat v klidu. A občas se na to dobře vyspat.
