Abych se přiznal, moc je nemusím. Jsou takoví divní. Možná je to tím, že jsou větší než já. Nebo těma osmi nohama? A nejhorší na nich je, že jsou shlukem barev na monitoru! Když jsem jako kluk poprvé narazil na pavoučí líheň v jedné počítačové hře, musel jsem hodně přivřít oči a probít se strašlivou lokací. A to se jednalo o rok 1996.
Dnes už jsem pochopil, že pavouci mohou být hodní. Aspoň ti skuteční. Třeba Evžén, co bydlí v mé kůlně na nářadí. Je v pohodě. On se svou partnerkou mají své tři čtvrtiny a já ten zbytek. Hlavně když se nikdo nikam ukvapeně nehýbe. Ve videohrách se ale na vás hrnou v tuctech a nejčastěji zákeřně slaňují ze stropu.
Jak jsem koukal na internetová fóra, řada hráčů se bojí docela klasických věcí. Může jít o hmyz nebo o méně tradiční zmutované bezoké žáby nebo dinosaury. Další zažívají paniku v podvodních nebo zcela temných oblastech. Někdy kvůli obrovským netvorům, jindy kvůli nedostatečným orientačním vodítkům. Pak tu jsou ale zajímavější formy.
Někteří hráči zažívají úzkost ze systémové chyby vedoucí k propadnutí jejich postavy skrz terén světa. Něco jsem se dočetl i o fobii z nemožnosti dohrát 100 procent obsahu hry, patologické nechuti k „použitým“ (second hand) hrám s rozbaleným obalem a z náhlého spuštění erotické scény, když okolo prochází mamka či partner. Není se čemu divit, že rozvíjející se technologie virtuální reality navedla psychology léčit touhle formou různé fobie. Možná budou muset v budoucnu ale obrátit proces naruby a v bezpečné realitě opravovat i traumata z kyberprostoru.
