Jedná se o docela nepříjemnou komplikaci, když zemřete ještě za svého života. Pár takových lidí jsem už potkal. Na zombie se jevili celkem fit. Samá vážná práce, hromada povinností, nebo naopak permanentní stav „v pohodě“ utlačující jakoukoli iniciativu. Sem tam se mrknu do zrcadla a bohužel také u sebe vidím první příznaky psychického stáří a něčeho, čemu se říká dospělost. Jak poukazuje řada na první pohled suchých týpků (to znamená vědců), jednou z cest k věčné vitalitě je hravost. Ta věčnost tedy zahrnuje v průměru o deset let delší dobu života.
Nicméně skonání se slovy „toto umírání je nudné, je čas udělat oslavu“ by mohlo shrnovat nezdolnost hravých lidí. Společnost je často považuje za dětinské pro to, s jakou paradoxní lehkostí kličkují přísnými limitacemi života.
Hrají si v práci, dovedou rozproudit zábavu a vážné věci obeplouvají bez toho, aby je zlomily. Kdy už vyrostou? Kdy se konečně začnou nudit na šichtě, omezovat své možnosti a přestanou být zvědaví jako každý dospělý?
Zdá se, že tito lidé nikdy zcela nevyrostou, nýbrž si umí podržet něco z hravosti dítěte do dalších etap zrání. Je to trochu podvádění, protože pro jiné je život sledem vývojových smrtí.
Výzkumníci hračičkům ještě pochlebují. Delší vývoj a nedodělanost je prý předností člověka umožňující pružně se přizpůsobovat. Dle lidu je protikladem hravosti vážnost, dle Freuda je to realita, dle Eriksona smrt, dle mého názoru je to salát bez steaku. Toto vše souvisí s hravostí. Pamatujte, bacha na vážnost, realitu, smrt, a hlavně salát bez…
