A ve škole je to vlastně podobné. Když se žáci učí třeba řešit rovnice. Jak by asi odpovídali ti, ze kterých pak vyrostli naši kameníci. První by asi řekl: „Řeším rovnice.“ Druhý: „Řeším tady nějaké úlohy, abych měl na vysvědčení jedničky.“ Třetí: „Dělám, co mi učitel řekne, nechci mít potíže.“ Ale co s tím čtvrtým? Jak vypadá žák, ze kterého vyroste čtvrtý kameník? To, co dělá ve škole, mu musí dávat smysl, ví, proč to dělá, baví ho to.
Vlastně ho nikdo do učení nemusí nutit, je zvídavý, má radost, když se něco naučí. Kdyby vaše dítě bylo jedním z kameníků, kterým z nich byste chtěli, aby bylo? Který z nich je nejspokojenější a těší se do práce? A který do práce chodí nerad a nebaví ho?
Asi se všichni shodneme, že nejlépe se žije tomu čtvrtému. Vidí ve své práci smysl, baví ho, pracuje s chutí a dost možná nakonec i nejvíc vydělá. Jenže mnozí rodiče by o své práci spíš řekli něco podobného jako druhý nebo třetí kameník. A tak je ani nenapadne, že by jejich děti mohly stavět katedrály.
Jsou spokojení, když jejich děti dělají, co jim učitel řekne, a nosí ty jedničky. Jednou se prý ptali uklízečky v NASA, co dělá. A víte, co řekla? „Posílám rakety do vesmíru.“ Kampak asi chodila do školy?
