V roce 1929 zahájil Louis P. Bénézet, superintendant pro školství ve státě New Hampshire, zajímavý experiment. V některých třídách děti až do šesté třídy neměly matematiku. Šlo o třídy, kde některý z rodičů nemluvil anglicky, a tak vyšetřený čas vy- užili pro angličtinu. Děti se neučily sčítat, odčítat, násobit ani dělit, neučily se násobilku, nevěděly, co je společný jmenovatel. Matematiku užívaly jen tam, kde to bylo nezbytné a s čím se v běžném životě tak jako tak setkávaly – čísla stránek v učebnici, hodiny, měření, finance, rozdělit dort na čtvrtiny atd. Žádný dril, žádné „jak to, že to ještě ne- umíš“, jak to známe z naší školy a jak bylo patrně běžné i v americké škole.
Je jasné, že děti na začátku šesté třídy v testech z matematiky zaostávaly za svými vrstevníky z běžných tříd. Za pouhého půl roku už ale byly jejich výsledky srovnatelné. A na konci šesté třídy už tyhle děti byly o dost lepší než jejich vrstevníci, co měly matematiku od první třídy. Některé děti matematika od první třídy baví, jiné se ale trápí. A mnohým strach z matematiky zůstane na celý život. Dost možná s ní začaly moc brzo.
Psychologové už doložili, že teprve ve čtvrté třídě může 95 % dětí plně zvládat tu matematiku, kterou jim předkládáme v první třídě. Pořád ne všechny! Na čem se vlastně zakládá naše víra, že matematika od první třídy pro všechny je správný postup? Na ničem! Je to pouhý zvyk. Málokdo z nás si dovede představit školu, kde by výuka matematiky začínala až v šesté třídě. Všichni jsme prošli školami, kde se matematika učí od první třídy. Tak jsme na to zvyklí a tak je to správné. Nebo není?
