Prezidentské volby jsou za námi. Jaké bude další politické angažmá devíti prezidentských kandidátů z letošních voleb, ví nyní s jistotou jen vítěz. Ti, kdo vypadli již v prvním kole, stejně jako poražený finalista z kola druhého nyní intenzivně přemýšlejí, co dál. Zůstat v politice, nebo ne? A pokud ano, tak v jaké formě? A už padají první návrhy včetně kandidatury do Senátu či do Evropského parlamentu, a to jak spojením svého jména s některou z existujících politických formací, tak i založením nové politické strany či hnutí. V případě Senátu pak přichází v úvahu i nezávislá kandidatura.
Úvahy neúspěšných kandidátů o setrvání v politice jsou přirozené. Lze v nich mimo jiné vidět snahu zúročit investici do své „značky“. Nejen investici v peněžním slova smyslu, ale investici v podobě širšího všeobecného povědomí o kandidátech. Jestliže až do prezidentské volby řadu Zemanových vyzyvatelů mnoho lidí neznalo nebo je znalo jen díky jejich nepolitickému působení, volbami se situace změnila. A být známý, být vnímán jako politický aktér – to je v kampaních jedním ze základních předpokladů. Aspoň by pak takoví kandidáti nepřipadali našemu exprezidentovi jako Marťani.
Varoval bych ale před snahou zakládat nové politické strany. V době, kdy stávající tradiční strany prožívají krize, to úplně šťastné řešení není. Leda by chtěli zakládat něco na způsob nyní populárních antiestablishmentových, populistických a protestních stran. Ale to mi na většinu z neúspěšných kandidátů příliš nesedí.
