Každé období před volbami je mimo jiné poznamenáno i často velkolepými prohlášeními, s kým která strana určitě, možná, asi, snad nebo pravděpodobně půjde, či nepůjde do povolební koalice. Nebo chcete-li jednodušeji: s kým si dokáže a s kým naopak nedokáže představit společné povolební vládnutí.
A protože se náhodou v jednom takovém předvolebním období nacházíme, začíná se podobná diskuse vést i nyní. Problém ale je, že tato konstatování jsou často součástí předvolební kampaně. Každý, kdo dlouhodobě sleduje (nejenom) českou politiku, musí být vždy při vyhodnocování těchto prohlášení velmi obezřetný.
Už jsme zažili několikrát – ať už na celostátní, nebo na krajských úrovních – situace, kdy povolební koaliční vyjednávání vyústilo v překvapení. Nějaké vysvětlení se přece vždycky najde. Jednou se strana ohání nutností vytvořit stabilní vládu, jindy vysvětluje svůj překvapivý vstup do koalice například tím, že se „obětovala“, aby se k moci nedostal někdo ještě horší. A často ani žádné relevantní vysvětlení není. Vždyť jít do vlády je tak lákavé.
S proměnami stranického systému, vzestupem ideologicky a programově nevyhraněných či vágně definovaných stran a ustupováním od sice zjednodušené, ale přesto mediálně vděčné konfliktní linie pravice – levice a tvoření koalic na jiném principu je navíc možností povolebních překvapení více než dost.
Ale nebojte se, nejsme v tom sami. Kdo by například před více než rokem čekal, že ve slovenské vládě vedle sebe po volbách zasednou slovenští nacionalisté a zástupci maďarské menšiny?
