Dlouho očekávané referendum ČSSD o účasti ve vládní koalici s ANO 2011 a podporované KSČM bylo tento týden spuštěno. Až do poloviny června bude mít 18 tisíc členů ČSSD možnost rozhodnout o osudu vlády i své vlastní strany. Na výsledky bude přitom napjatě čekat nejen vyjednávací tým sociálních demokratů, ale i premiér Andrej Babiš.
Přece jen široká členská základna sociálních demokratů je pro něj mnohem méně čitelná, mnohem méně předvídatelná. Konají-li se volby, lze si udělat určitý obrázek o přibližném výsledku na základě průzkumů. Podobné to bude i v případě zavedení celostátního referenda – i jemu budou pravděpodobně předcházet průzkumy naznačující pravděpodobný výsledek.
Ale pokud jde o vnitrostranické referendum, žádnou sociologickou sondou nedisponujeme. Můžeme se pouze opírat ohlasy, jež z nitra členské základny pronikají na veřejnost, ale reprezentativnost takto individuálně vyřčených názorů není zrovna velká. Takže se dá očekávat drama až do konce. Problém je, že členové ČSSD hlasují o něčem, co se ještě klidně může změnit. S novými požadavky směrem k podpoře vlády přišla KSČM, na jejíchž hlasech bude případný koaliční kabinet závislý.
Jak známo, poslední schůzka předsedů Babiše, Hamáčka a Filipa před spuštěním sociálnědemokratického referenda, skončila bez jednoznačného výsledku. Téma splnění, či nesplnění požadavku KSČM ohledně neposilování zahraničních misí tak zůstává i nadále otevřené.
Tato situace ukazuje, jakým úskalím mohou referenda čelit. A to se týká referend obecně, nejen tohoto konkrétního. Referenda mají význam a smysl jen tehdy, když hlasující zcela jasně a komplexně vědí, o čem hlasují a jaké to bude mít následky.
