Připadá mi, že máte obrovské štěstí na lidi. Počínaje rodiči i těmi, kteří vás obklopovali i obklopují. Je to tím, že jste tak pozitivní?
Určitě štěstí na lidi mám a v mém životě hrají obrovskou roli. Být součástí lezecké komunity je veskrze pozitivní. Myslím si, že lezci obecně jsou prostě pozitivnější, vstřícnější a kamarádštější než zbytek populace. Velmi rád do té komunity patřím.
Adam Ondra v semifinále MS v boulderingu
Váš otec i vy jste měli obrovské štěstí, že jste společně mohli vylézt obtížný vrchol El Captain v Yosemitech. Pro otce to musel být velký zážitek.
Určitě. Já jsem si z něj pak dělal srandu, že si počká 20 let a pak to ještě vyleze se svým vnukem. Že si ho může dát ještě jednou, že to určitě ještě zvládne.
Trenéra Patxiho Usobiagu jste si našel ve svém někdejším soupeři. Komunikujete přes Skype. Jak často se vídáte?
Vídáme se tak dvakrát za rok, on sám se mých tréninků nezúčastní. Jsem do určité míry individualista, takže nepotřebuji nikoho druhého na tréninku, abych sám sebe motivoval. Sparingpartnera je ale určitě občas dobré na trénink mít. Člověk se samozřejmě od ostatních i učí, než když leze pořád sám. Patxi mi ale dává tu sebedůvěru, když s ním mohu zkonzultovat tréninkový plán, že jsem někde neudělal chybu.
Při vašich vítězstvích vidím podobné reakce, s jakými on prožíval svůj titul mistra světa.
Nejpikantnější je asi to, že jsme se poprvé potkali právě na mém prvním mistrovství světa v roce 2009. Jemu bylo tenkrát těsně před třicítkou, mně šestnáct. Porvali jsme se o titul mistra světa. Já spadl z posledního kroku a Patxi topoval (vylezl až na vrchol stěny – pozn. redakce). Kdybych topoval já, bral bych titul. Jsem ale nakonec rád, že jsem v ten moment nevyhrál, že mě to do dalších let víc motivovalo. Patxi si titul určitě zasloužil. Mistrovství světa probíhá jednou za dva roky a on byl na třech po sobě jdoucích vždycky druhý. Takže napočtvrté chtěl už opravdu vyhrát.
Adam Ondra při lezení na obtížnost na mistrovství světa v Japonsku
Co vám chybí kromě kvalifikace na olympiádu?
Mně nechybí asi vlastně vůbec nic (smích).
Jak bude teď probíhat váš letošní nejdůležitější závod?
Uskuteční se 28. až 30. listopadu ve Francii v Toulouse. Na tenhle speciální závod je nás nominováno 20 nejlepších z kombinačního rankingu za celý rok. Ti, kteří se nominovali v Japonsku, se už neúčastní. Z naší dvacítky se nominuje nejlepších šest. Třetí případná možnost je kombinační mistrovství Evropy příští rok. Odkud je už jedna jediná vstupenka.
Takže kombinace – rychlost, boulder, obtížnost?
Závod probíhá ve dvou dnech. První den se vylezou všechny tři disciplíny a udělá se síto z dvaceti na osm nejlepších. Výsledky jednotlivých disciplín se násobí. Osm nejnižších součinů jde dál. Další den je finále. Kombinace je to ale jen do určité míry. Tím, že se pořadí v jednotlivých disciplínách násobí, tak to částečně omlouvá případný jeden špatný výsledek a dává velkou prioritu jednomu nebo dvěma dobrým. V součinu případná jednička v jedné disciplíně hraje obrovskou roli.
Nejtěžší prý bylo překonat psychickou krizi.
Tušíte tedy, že byste měl postoupit?
V hlavě mám to, že mám velkou šanci jak v obtížnosti, tak v boulderingu urvat třeba i vítězství. Vítězství v jedné disciplíně i matematicky dává jistotu nominace. Je to ale náročná situace na hlavu, že vím, že nemusím podat ani nějak super výjimečný výkon. Do určité míry ale vím, že to hlavně nesmím pokazit. To je pro hlavu ještě těžší. Ne že bych neměl motivaci trénovat. Je to ale komplikovanější v tom, že za normálních okolností v listopadu už je konec sezony a žádné závody většinou neprobíhají. Samozřejmě únava po celé sezoně může nastat. Proto není úplně jednoduché se rozhodnout, jak tvrdě na Toulouse trénovat. Musím myslet i na to, že se teď na konci sezony mohu přetrénovat.
Jak vypadá váš denní režim? Trénujete trojfázově?
Většinou mám dopolední fázi a ta odpolední je spojena dohromady. Často dojedu na bouldering na jednu stěnu a pak na vytrvalost kolečkuju doma. Kolečkování znamená, že vytrvalost netrénuji s lanem nahoru, ale dokolečka. Nemám vlastně ani jinou možnost, protože žádná jiná stěna na světě by mi nedopřála dostatečné množství těžkých cest, abych mohl lézt stále nahoru.
Pro lezení na rychlost využíváte stále zkušeností trenéra Libora Hrozy mladšího (vicemistr světa, dvojnásobný mistr Evropy – pozn. redakce)?
Ano, on tak jednou za dva měsíce přijede do Evropy, ale jinak spolu intenzivně komunikujeme.
Zranění vás neprovázejí?
Měl jsem takové malinké zranění, které mě v červnu odstavilo od provozu na dva týdny. Teď už jsem ale naprosto v pořádku.
Adam Ondra ve finále MS v boulderingu
Chcete se neustále zlepšovat, takže kromě jiných spolupracujete například i s fyzioterapeutem z baletu Národního divadla.
Lezení tvoří mnoho složek, jak z té fyzické, tak i technické stránky. Před pár lety jsem si myslel, že v té technické se už nemohu někam posouvat. Ukazuje se ale, že jsem byl vedle jak ta jedle. Pan doktor Čumpelík mi určitě velmi pomohl i v té technické stránce být v lezení ještě efektivnější.
Z knihy jsem nepoznal, od kdy jste profesionál?
To se špatně hodnotí. Dlouho jsem žil s rodiči a byl jsem jimi částečně i podporován. Ale řekněme, že od dospělosti bych se lezením uživil.
Cesta Dawn Wall ve stěně El Capitan se považuje za jednu z nejtěžších vícedélkových cest světa.
Publikujete videa, z nichž se lze přiučit. Také závěr knížky obsahuje pojmy a fotky, kterými lezení osvětlujete laikům.
Titul knihy je Lezec tělem i duší. Moje priorita je, aby z toho bylo cítit, že mě lezení baví a že jím žiju. Že to rozhodně nedělám proto, abych byl, nedej bože, slavný a bohatý, nebo něco jiného.
Vaše partnerka Iva Vejmolová leze také. Pracujete na její kariéře společně?
Ivča má talent, na posledním mistrovství světa se dostala do semifinále. Věřím, že má i potenciál, aby lezla ještě lépe. Snad se jí to podaří.
