Co jste našel v kanceláři po svém předchůdci?
Dostal jsem kancelář po španělském poslanci, asi nebyl moc pořádný. Pod postelí byl obrázek Che Guevary a dámské prádlo. Asi na konci měli nějakou velkou party.
Jak dlouho jste se učil cestu do své kanceláře a po budovách Evropského parlamentu?
V Bruselu jsem byl už na stáži, takže kancelář jsem našel rychle. Zorientovat se ale ve všech chodbách, garážích, obchodech, kantýnách nebo jednacích místnostech mi trvalo zhruba půl roku.
Pomáhali vám „mazáci“ v prvních dnech a týdnech v EP? Nebo jste se musel prokousat vším sám?
Musel jsem se prokousávat sám, spousta zkušeností je nepřenositelných, mění se asistenti i pracovníci výborů. Pár rad jsem dostal třeba od Zuzany Roithové, přesto to byla dost metoda pokus omyl a bylo dobře, že jsem tam dřív byl aspoň jako stážista.
Co děláte, když se v Bruselu nudíte? Třeba při jednání pléna.
Tak zrovna já prací i odpočívám a něco jako nudu moc neznám, protože na e-maily odpovídám i třeba jen při čekání na zelenou nebo cestě výtahem. Na otázky Metra odepisuji během jednání, protože někteří kolegové se předvádějí a já to plácání nesnáším.
Největší trapas?
Nejlepší trapasy zažívám se svým jménem, které kolegové neumí vyslovit. Italská kolegyně Mussoliniová si třeba jednou při tiskové konferenci chtěla postěžovat, že jsem v EP vedl vzpouru proti kvótám – vyjmenovala všechny možné osobnosti od Čajkovského po Chopina. Vlastní trapas jsem zažil jednou při obědě, když jsem svou nepozorností začal jíst jídlo kolegy. Jeho výraz byl nezapomenutelný.
Kdo a za co vám nejvíc vynadal (a nadává)?
Na sítích i na e-mailu mám živo, protože jsem aktivní a jako konzervativní politik pro mnoho lidí asi zřejmě kontroverzní. Osobně už si troufne jen málokdo, kromě mých spolupracovníků, ti mě občas fakt nešetří a jsem za to i rád. Tedy jen občas.
Jak snášíte odloučení od rodiny a domova?
Nepříliš dobře. Při zvolení jsem ale lidem slíbil své maximální nasazení a to, že politiku budu dělat jako službu. A rodina to chápe a podporuje mě. Bez nich bych to nezvládl. Nicméně přiznávám, že se vídáme méně, než bych chtěl.
Co je ve vašem bruselském šatníku? Zvednete někdy obočí údivem nad oblečením jiných členů Evropského parlamentu?
U mě je to jednoduché, je tam pár sak a ještě sportovní oblečení, když mám čas na běh nebo ranní squash s asistenty. A koutky mi cukají, když náhodou vidím některé kolegy v saku, ve kterém se před třiceti lety ženili.
Váš největší úspěch?
Bylo jich hodně. Měl jsem neskutečných 88 zpráv a podal jsem přes 1800 pozměňovacích návrhů, z nichž většina prošla. Ale největší radost mám z propašování matky s dcerou ze Švýcarska do Čech, záchrany dítěte Češce z Pelhřimova ve Velké Británii nebo vyjednání propuštění novináře Radana Šprongla z Thajska, kde mu hrozilo až pět let vězení.
Šli by čeští europoslanci společně na pivo?
Všech 21 zřejmě ne, nenašli bychom volný termín. Obecně ale máme všichni velmi korektní vztah a umím si to představit. S mnohými jsem na pivu byl opakovaně a jsme přátelé. Když chcete hájit české zájmy, musíte najít spojence prvně mezi našimi europoslanci.
Kdybyste musel mít na svém autě SPZ na přání, co byste si na ni nechal vepsat?
Určitě bych si tam nechal napsat TATA podle počátečních písmen ze jmen svých čtyř dětí – Tobiáš, Anežka, Tomáš a Antonie. Děti mi totiž připomínají, že role táty je to nejkrásnější, co jsem v životě mohl dostat.
