Tauš v rozhovoru pro deník Metro prozradil, co ho k filmové Amerikánce přivedlo, o čem vlastně snímek je, a také vysvětlil, jak dlouho trvalo, než byl spokojený s filmovým scénářem.
I přesto, že divák vše pochopí v kině, dokážete popsat, kdo je Amerikánka?
Amerikánka je náš Oliver Twist, Mauglí, Mathilda… Je to dětská hrdinka pro dospělého diváka. Holka, která díky víře v to, že na ni někde daleko – třeba v Americe – čeká tatínek, který ji má rád, překonává vše, co před ni osud staví. Amerikánka znamená mít naději.
O čem přesně film vypráví?
Je to příběh o síle naděje. O tom, jak nás dokáže proměnit a umožnit nám zůstat ryzí, autentičtí a zvídaví, a to i přes možné okolnosti. Nejen ve své osobní realitě, ale i v té naší společné vnímám naději jako nedůležitější téma současné doby.
Co vás přivedlo k tomu takový film natočit?
Snímek toužím natočit od chvíle, kdy jsem potkal ženu, které se říkalo Amerikánka. Oba jsme tehdy žili na ulici. Amerikánka mi vyprávěla svůj životní příběh a změnila tak můj život, jelikož ve mně probudila touhu jejímu příběhu porozumět a vyprávět ho dál. K tomu jsem nejprve potřeboval z ulice odejít a myslím si, že dospět. Síla toho příběhu mi to umožnila. Amerikánka je totiž skutečný příběh desítek tisíc dětí, které vyrůstaly v dětských domovech v komunistickém Československu.
Pamatujete si, kdy jste tuto ženu potkal?
Poprvé jsem o Amerikánce napsal do deníku v květnu 2000. V čase premiéry filmu tomu bude téměř 25 let.
Má filmová Amerikánka něco společného s divadelním představením?
Film je nová filmová vize příběhu Amerikánky, gejzír pestrých vzpomínek plných barev, života a snů hlavní hrdinky. Nic v tom filmu není skutečné, a přesto úplně všechno, co na plátně uvidíte, skutečné je. Všechno je autentické. Děti zde hrají opravdové postavy opuštěných dětí, a jelikož jsou samy převážně z dětských domovů, plní příběhy svých postav vlastními osudy. Na rozdíl od divadelní inscenace, která vypráví osm let v životě Amerikánky, vypráví film celý její život. Jde o úplně nové dílo.
Jak dlouho trvalo, než jste byl spokojen s filmovým scénářem?
Mám osmnáct zcela odlišných verzí scénáře psaných s ještě větším počtem autorů. Jedna z těch verzí dokonce vyhrála cenu Krzystofa Kieslowského – doposud jedinou, která byla udělena českým autorům – ale já ji vyhodil. Ne tu cenu, ale scénář, protože se mi nedařilo najít klíč, o čem a jak její příběh vyprávět. K tomu je někdy třeba sám dospět.
V Amerikánce si zahrála také Klára Kitto.
Proč jste se rozhodl pro živý trailer k filmu a pojmenoval ho jinak?
Primárně jsem chtěl dát dětem možnost vyprávět jejich vlastní příběhy, protože ony pomohly mně vyprávět příběh Amerikánky. A chtěl jsem dát budoucím divákům filmu možnost zažít na vlastní kůži energii kruhu dětských interpretů, na kterých je film postaven. Film tak pro ně bude intenzivnějším a osobnějším zážitkem. Protože stejně jako kdysi dávno já poznal Amerikánku, budou diváci znát děti, jež jim příběh vypráví. Zažít tuhle energii je na platformě tradiční upoutávky nemožné. Ale vidět tyhle děti naživo je tím nejlepším trailerem, jaký si pro filmovou Amerikánku dokážu představit.
Ansámbl je velká skupina dětí nejen z dětských domovů. Jaký k nim máte vztah?
Jsou to moji hrdinové. Vždycky, když je mi úzko, bojím se něčeho nebo se snažím něčemu vyhnout, vzpomenu si na ně. Učí mě milovat život bez ohledu na to, jaký zrovna je, nebo není.
Podle jakého klíče jste děti do snímku vybíral?
Upřímně jsem je moc nevybíral. Čekal jsem na děti, které si vyberou Amerikánku. S úžasem jsem sledoval, jak se z castingů postupně vydělovala skupina těch, kteří film něčím obohatili, ale zároveň mu také dokázali něco obětovat. Zprvu nevědomým klíčem byla jejich touha ukázat, co v nich vězí a jakou chuť mají překonávat svůj strach ve prospěch skupiny a vyprávění příběhu Amerikánky. A stejně to ostatně bylo i s dospělými herci.
Jaký byl váš záměr, co se týče vizuální stránky filmu?
Amerikánka je vyprávěna svébytným jazykem, který není recyklátem jiných filmů. Způsob formulace emocí je zde ve vizuálním smyslu kulminací naší spolupráce s Janem Kadlecem, vychází vždy z příběhu našich naturelů a je živen odvahou dětí, které ve filmu hrají. Smyslem vizuality je podle mě především zprostředkovat divákovi emoce hlavní hrdinky a smysl jejího příběhu.
Malá Amerikánka
|
