Tereza Olbrichtová je známá také tím, že vymýšlí vlastní recepty na cukrářské kurzy, kde s nadšením dává novou tvář slavným i méně známým moučníkům. V rozhovoru pro Metro prozradila, kde při tvorbě nasbírala inspiraci a kde se nápad na gastrodetektivku vlastně zrodil.
Příběh je vyprávěn z pohledu dvou hlavních hrdinek, přičemž jednu jste napsala vy a druhou vaše sestra Bára. Byl to v praxi těžký úkol?
Právě naopak, bylo to naprosto skvělé a hrozně mě to bavilo. Máme se sestrou opravdu krásný vztah, i když jsme obě úplně jiné. Já jsem extrovert, nevadí mi být středem pozornosti, a tak trochu co na srdci, to na jazyku. Sestra je naopak spíš introvertní, a proto jsme tyto naše povahové rysy vložily i do našich postav. Střídaly jsme se v psaní kapitol, takže každá je psaná z pohledu jedné, nebo druhé hlavní hrdinky, a já se vždy strašně těšila, až budu číst tu její. Navíc jsem opravdu dlouho ani já nevěděla, kdo je vrah, což si myslím hodně pomohlo v autentických reakcích mojí hrdinky.
Jak dlouho jste příběh psala?
Překvapivě to bylo jen několik měsíců, což bylo dáno hlavně tím, že jsme každá chtěly vědět, jak bude samotný děj knížky pokračovat a co má ta druhá v rukávu, popřípadě jak vyřeší situaci, do které jsme se vzájemně namáčely. To nás vždycky hnalo dopředu.
Jde o první českou gastrodetektivku. Kde se nápad zrodil?
Popravdě jsem chtěla spojit všechno, co mě jako úplně normálního člověka baví. Miluju detektivky, miluju cukrařinu a taky miluju probírat všechny životní radosti i strasti s nejlepšími kamarádkami – tak jsme vytvořily kombinaci detektivky, kuchařky i ženského románu.
Kde jste při psaní brala inspiraci?
Myslím si, že všechno, co se v knížce děje a probírá, jsou hodně aktuální témata, počínaje samozřejmě gastrem, cukrařinou a tím, jaké je to mít vlastní podnik přes vztahy, ženy a jejich vztah k rodině a kariéře až po sociální sítě nebo podcasty. Všechny tyto věci člověk přirozeně čerpá ze svého okolí, ze zkušeností, ať už se jedná o jeho vlastní, nebo jeho okolí.
V knize jsou samozřejmě i nějaké vaše recepty. Nejde ale vždy úplně o pokrmy, do kterých by se pustil každý. Makronky, holandská omáčka...
Takhle to zní, že jsou v knize recepty spíše složité, ale není to tak. Například zmíněná holandská omáčka je tam připravena způsobem, který zvládne opravdu každý, a je hotová za pár minut. Stejně jako třeba parmazánové sušenky nebo skořicové šneky. Do knížky jsem cíleně zvolila svoje doslova k smrti dobrý recepty – tedy ty, které opravdu považuji za top a samozřejmě s dějem v kavárně ladí. Ať už je to snídaně, dezert, nebo speciální koktejl.
Plánujete do budoucna další díly?
Se sestrou jsme se shodly, že počkáme na reakce čtenářů, i když si myslím, že bychom psaly dál tak jako tak, ale vzhledem k těm neuvěřitelně pozitivním ohlasům už začínáme pracovat na druhém díle, který by měl na první volně navazovat.
V knize jsou postavy Ejmy a Stacy. Jsou nějakým způsobem podobné vám?
Ejmy je matematicky a pragmaticky založená, je introvertní geek, má rada matematiku, počítače, komiksy a hry. Je praktická, pilná, pečlivá a přirozeně hodná, nesnáší impulzivní rozhodovaní, přemíru citu a emocí, nečekané události a davy. Stacy je emotivně založená, vznětlivá, někdy přecitlivělá, snaží se působit nezávisle a za každé situace sebejistě, i když se tak ve skutečnosti necítí. Je skvělá manažerka, horší šéfová, nicméně je pracovitá a umí zastat prakticky jakoukoli funkci ve svém podniku. Kouří a dost pije. Nesnáší lenost, lemplovství a neschopnost. Popravdě, nakonec mám asi z každé něco, ale já vždycky říkám, že povahové rysy člověka pochopíte až ve chvíli, kdy ho opravdu poznáte. Jeho zázemí, historii, jeho životní zážitky a zkušenosti. Pak i spoustu na první pohled nepříjemných vlastností dokáže člověk odpustit. A já věřím, že po přečtení naší knihy si v obou hlavních hrdinkách najdete zalíbení.
Strážce streamu
