Stal se majitel bývalé továrny na minerálky, kterou přetvořil v jednu nejsilnějších značek nealkoholických nápojů ve střední Evropě. Žezlo už před časem předal svému synovi Alessandrovi, ale do Česka se že Švýcarska, kde trvale žije, často vrací. Aby se podíval, jak rodinné podnikání pokračuje. Jaký byl příběh člověka, který viděl zhroucení komunismu ve východní Evropě z té příjemnější strany železné opony?
Děsivé zážitky na letišti v Moskvě
Vybavíte si okamžiky, kdy se na konci roku 1989 hroutil v Československu komunistický režim?
V té době jsem v poklidu pracoval v Itálii ve své firmě a byl jsem samozřejmě potěšen, když jsem slyšel tu zprávu, že komunismus skončil. Pro mě to je ideologie, režim, který je nemocný. Stojí na principech, které jsou ideově hezké, ale reálně není možné, aby fungovaly.
Antonio Pasquale, říjen 2025
Byl jste před rokem 1989 někdy v Československu nebo jinde za železnou oponou?
Byl jsem v Rusku. Náhodou. A to jsem do té doby nevěřil italskému tisku, domníval jsem se, že to, co píší o Rusku, není úplně pravda. Cestoval jsem do Japonska, kde se začínaly vyrábět vyfukovačky plastů pro PET lahve. Letadlo mělo při návratu z Japonska technickou pauzu v Moskvě. Asi čtyři hodiny. Vystoupil jsem z letadla do tranzitního prostoru. Vojáci Rudé armády s elegantními velkými čepicemi, to mě zaujalo. Tak jsem zašel do jednoho z obchodů, chtěl jsem si koupit pivo. V tom obchodu měli pouze skleněné lahve bez etiket, se špunty, to mi přišlo zvláštní. Šel jsem si proto koupit alespoň minerálku, ale nedala se pít. Tak jsem šel do části duty free, tam měli nějaké víno, snad i pivo, pak typické ruské matrjošky a nic víc. Deset prodavaček, a já jako jediný zákazník. Pak to najednou zavřeli a vyhnali mě ven a začali dělat inventuru. Prodavačky si sedly, počítaly lahev po lahvi. Padesát lahví vína, padesát lahví piva a nic víc. Když už jsem zase musel nastupovat do letadla, byl obchod stále zavřený a stále ty prodavačky dělaly inventuru. Tehdy jsem si řekl, že už víc Ruska nechci vidět.
To musel být opravdu hluboký zážitek.
Ještě si vybavuji, jak jsem si šel na záchod umýt ruce a kohoutky na umyvadlech byly namontované tak těsně u stěny, že jimi nešlo otočit. To mi stačilo, abych pochopil, co je to komunismus.
Antonio Pasquale a jeho syn Alessandro, říjen 2025. Slavnostní zahájení provozu v novém skladu Magnesie v Mnichově u Mariánských Lázní.
Věřil jsem, že navážete na minulost vyspělé země
Napadlo vás v roce 1989, že byste kdy šel podnikat do Československa nebo kamkoli na Východ? Je tam vůbec něco zajímavého pro byznys?
Ano, ano. Nezapomeňme na to, že Československo bylo před válkou jednou z nejvyspělejších zemí v Evropě i na světě. Myslel jsem si, že na to může Česko po pádu komunismu navázat a může nastat nový zrod. Pro mě pak bylo těch dalších třicet let velice emotivních, jak Česká republika rostla a vyvíjela se. Za tři dekády je Česko dál než mnohé jiné země.
Byla Mattoni první volba, nebo jste hledal jiné příležitosti?
Hledal jsem jiné. Přes tehdejší Koospol jsem s jedním geologem, který mi pomáhal, hledal zdroj vody, abych rozjel vlastní byznys. Když jsem přijel do Karlových Varů, ochutnal jsem poprvé mattonku v restauraci. Řekl jsem si, proč hledat vlastní nový zdroj? Proč nejdeme a Mattoni nekoupíme? Jenže komunismus sice padl, ale zákony ještě nějakou dobu platily. Státní podniky se ještě nesměly prodávat cizincům. Tehdejší ředitelé Mattoni, pánové Husák a Bulín, přišli s nápadem založit takzvaný joint venture, společný podnik, který fungoval po celé Evropě, a tak jsme se rozhodli pro tuto cestu. Měl jsem 51procent. Odpovídající podíl jsem vložil do firmy tak, aby mohla firma nakoupit stroje a výrobní linky, které potřebovala k dalšímu rozvoji. Do toho přišla privatizace a najednou jsem měl 36 tisíc společníků, držitelů akcií, které si lidé nakoupili přes kuponové knížky a měli podíl v naší firmě. Když jsem svolával první valnou hromadu, pronajal jsem si sportovní halu ledního hokeje, dnešní Mattoni Arenu. Dostavilo se asi dvacet lidí. Příští rok jsem uvažoval, že jich přijde taky málo, tak jsem pronajal kinosál. Přišlo zase jenom deset nebo dvacet lidí. Další rok jsem udělal valnou hromadu už u nás v kanceláři a ušetřil jsem za pronájem. Postupně jsem vykupoval od akcionářů jejich podíly, už byly na burze. Postupně jsem se stal většinovým vlastníkem.
Antonio Pasquale, říjen 2025. Slavnostní zahájení provozu v novém skladu Magnesie v Mnichově u Mariánských Lázní. Vpravo jeho syn Alessandro
Neměl jste strach, že čeští zaměstnanci se budou chovat jako zmiňované prodavačky na moskevském letišti?
Bylo mi těch lidí spíš líto, když jsem viděl, v jakých podmínkách museli tehdy pracovat. Až v katastrofálních. Ve fabrice byla zničená betonová podlaha, byly tam dvaceticentimetrové kaluže, ti lidé stáli na dřevěných bedýnkách na minerálku, protože tehdy se minerálka expedovala v dřevěných přepravkách. Aby nestáli ve vodě. Jak jsem to viděl, tak jsem řekl, že musíme všechno vyklidit a předělat. Takže jsem firmu zaplatil vlastně třikrát. Poprvé v rámci společného podniku, mnohem víc, než byla její skutečná hodnota. Podruhé když jsem vyplácel akcionáře. A potřetí když jsem všechno musel zrenovovat a přestavět.
Žena „vyhrožovala“, že jestli budu podnikat na Východě, rozvede se
Když jste spolu se synem zahajoval provoz nového skladu ve stáčírně Magnesie v Mnichově u Mariánských Lázní, zmínil jste se s úctou o manželce. Neřekla vám tehdy, když jste oznámil, že jdete podnikat do Československa, že jste se zbláznil?
Ne. Řekla mi horší věc. Jestli tam koupíš nějakou firmu, rozvedu se s tebou! V duchu jsem si z toho dělal legraci, že to by byla dobrá příležitost (smích). I pro ni to musel být, mírně řečeno, šok, když jsme poprvé společně přejeli hranici u Chebu. Bylo to v noci, zaznamenal jsem ve tmě pár chalup. Myslel jsem si, že takhle tady žijí všichni. Povídám manželce: „Chudáci, v jakých to žijí chatrčích!“ Až pak mi řekli, že to byly zahrádkářské kolonie a kůlny, ne obytné domy. V Karlových Varech jsme zašli do tehdejšího, dalo by se říci, supermarketu. Měli tam chleba, plné krabice nějakého zboží, už si nepamatuji, o co se jednalo. Tak jsem si jen řekl – tady máte před sebou hodně práce. Ale věděl jsem, že se mi tu bude dařit, protože bude na čem stavět.
Poslední otázka. Jak jste se dožil dvaadevadesáti let v tak vyrovnané fyzické a duševní pohodě?
Nehledejte v tom nic tajemného. Je to totiž velice jednoduché. Musíte pracovat co nejdéle.
Antonio Pasquale
|
Antonio Pasquale a jeho syn Alessandro, říjen 2025. Slavnostní zahájení provozu v novém skladu Magnesie v Mnichově u Mariánských Lázní.
