Hudební opus dostal novou podobu, kde se mísí divadlo, tanec a dokonce i loutky. Nové bude pro cyklus u jeviště. Tentokrát se totiž Má vlast odehraje v šapitó Azyl78. Jedním z trůrců představení je i skladatel a dirigent Marko Ivanović, který se postaral o hudební aranžmá. „Smetana psal Mou Vlast s touhou probudit v Češích 19. století hrdost na svou zem a svou kulturu. My sice žijeme v jiné době, ale snažíme se vlastně o totéž – tentokrát i za pomocí nadsázky, humoru a loutkově-taneční poetiky a byl bych rád, kdyby si po zhlédnutí našeho představení diváci uvědomili, jak skvělou a nadčasovou hudbu nám náš Bedřich Smetana zanechal,“ říká na úvod rozhovoru Marko Ivanović.
Pro provedení cyklu Má vlast je většinou potřeba velký orchestr. Ten váš bude ale o dost komornější, musí se totiž vejít do šapitó. Jak se vám daří uchovat sílu a monumentálnost hudby při pouhých šestnácti hráčích?
V šestnáctičlenném ansámblu se samozřejmě nemůžeme pokoušet napodobit monumentalitu symfonického orchestru. Naštěstí síla Mé vlasti není primárně „v decibelech“, ale především v melodii, harmonii a promyšlené formě. Některé její části se ostatně hrávají v leckdy i menších obsazeních a nebývá to na škodu.
Používáte i netradiční nástroje – můžete prozradit, které z nich nejvíc „nabourávají klasicku“?
Rád bych zachoval moment překvapení, a tak nebudu moc prozrazovat. Snad jenom, že některé z částí budou mít spíš parametry loutkového divadla a tomu je občas instrumentace i nepatrně uzpůsobena.
Model scénografie Matěje Formana
V inscenaci má jít o dialog s pojmem vlastenectví. Jak podle vás v dnešní době Má vlast promlouvá k publiku jinak než dřív?
Asi je to individuální. Za sebe mohu říct, že přestože máme svou státnost už déle než 100 let, Smetanovo upřímné vlastenectví a láska k okolní krajině a kultuře mě nepřestává dojímat. My, Češi, totiž máme často tendenci sami sebe trochu pomlouvat a všímat si vlastních národních nedostatků. Smetana nám svou Vlastí dokáže připomenout, že se nemusíme vždycky jenom stydět a máme být na co hrdí.
V čem vám při práci na tomto projektu pomáhá nebo naopak překáží skutečnost, že je Má vlast považována za „nedotknutelný“ národní klenot?Je to, samozřejmě, výzva a snažil jsem se být ve své úpravě dost opatrný. Myslím, že naprostá většina mé úpravy je jenom jinou instrumentací originálu a občasná „vybočení“ a zvláštnosti jsou spíš vedena snahou o přizpůsobení předlohy potřebám naší inscenace – tedy k podtržení loutkovosti, tanečnosti a obecně „cirkusovosti“.
Tragédie, na kterou Praha nezapomene: hořela Malá Strana, Národní divadlo i hotel pro olympioniky |
Za svou nejoblíbenější symfonickou báseň jste nedávno označil Blaník. Co konkrétně vás na básni dojímá nebo inspiruje?
Blaník je skladba postavená na naději. Na víře, že navzdory všem tragédiím, se kterými se v našem prostoru potýkáme, přijde jednou „happy end“. Ale také, že tento šťastný konec vychází jak z naší minulosti, tak i z naší momentální akceschopnosti... No a já, jako idealista, tuto Smetanovu víru také sdílím.
Ohledně hudby jste už dříve zmínil, že se posluchači mohou těšit i na „vtípky a bizarnosti“. Můžete přiblížit, kde a jak si „hrajete“ se Smetanou?
Opět nebudu konkrétní. Přijďte a uvidíte. Jenom prozradím, že každá ze šesti básní je uchopena jiným způsobem a trochu jiným tvůrčím týmem. Vzniká tak šest žánrově různorodých obrázků a snažil jsem se tuto žánrovou pestrost zachytit i ve své instrumentaci.
Mimochodem, jedním z hlavních lákadel projektu je jeho multižánrovost. Jak jste skloubili hudbu s pohybem, obrazem a scénickými prvky, aniž by se jedno navzájem nerušilo?
Při poslechu Mé vlasti mívají lidé zpravidla nějaké konkrétní vizuální představy. Naši tři režiséři (Matěj Formana, Janek Jirků a Štěpán Pechar – poznámka redakce) ty svoje zhmotnili v rámci našeho představení, a tak jediný problém může nastat v případě, že se nějaká zažitá představa našeho diváka bude diametrálně lišit od té, kterou na našem představení uvidí. Jinak se ale nějakého „rušení“ nebojím. Všichni jsme se v rámci tvůrčího týmu snažili Smetanovu hudbu spíš interpretovat než s ní polemizovat.
Spolupráce České filharmonie, Divadla Bratří Formanů a souboru Dekkadancers
|
