Bělověžský prales zaujímá plochu bezmála 1500 km², což jsou asi tři Prahy vedle sebe, a rozkládá se na území dvou států, Polska a Běloruska. Větší, běloruská část je turistům téměř nedostupná, a i přesto, že je součástí přísně chráněné rezervace, provozuje se tu lov a místo turistických pěšin jsou zbudované asfaltky. Na polské straně se naštěstí hledí na přírodu a striktní pravidla spojená s biosférickými rezervacemi UNESCO, na jehož seznam byl prales v roce 1979 zapsán. Do nejtvrdšího jádra, oblasti zcela nedotknuté člověkem, vás proto pustí jen s průvodcem. V informačním centru je potřeba si objednat přesný čas prohlídky. Prales tvoří listnaté a smíšené lesy typické pro evropské nížiny. Čím se ale především odlišuje od jakéhokoli jiného háje za vašimi humny, je velké množství mrtvého dřeva, mrtvých stromů, které jsou v běžném lese odstraňovány a zužitkovávány. Tady jsou domovem hub, plísní, bakterií a hmyzu, přičemž mnoho z těchto druhů je ohroženo vyhynutím. Mrtvá vrstva lesa tak slouží jako podloží nového života. A mimo jiné je také dost fotogenická.
Bělověžský prales
Odkud do pralesa
Ideální základnou pro vaše výlety a ničím nerušený průzkum pralesa bude obec Bělověž (Białowieża), kde sídlí i správa polské části Bělověžského národního parku. Dříve se tu nacházel lovecký dvůr litevských knížat a polských králů, později zámek postavený ruským carem Alexandrem III., který sem jezdil lovit zubry. Na konci druhé světové války budova shořela a dnes místo ní stojí přírodovědecké muzeum, jehož prohlídka vás zasvětí do místní fauny a flóry. V Bělověži je množství ubytovacích kapacit – od čtyřhvězdičkového hotelu až po skrovnější a taky levnější variantu, bydlení v soukromí. Tím se ale nenechte ukonejšit, ubytování v této lokalitě mizí jako pára nad hrncem, proto ho doporučuji rezervovat minimálně s půlročním předstihem. Jinak se vám může stát, že spočinete v nejbližším městečku Hajnovka (Hajnówka) vzdáleném od Bělověže 18 km. Odsud zvládnou pěší či cyklovýlet jen kovaní turisté a cyklisté. V Hajnovce navíc na rozdíl od turistické a gastronomicky atraktivní Bělověže chcípnul pes. Vyjma architektonicky bizarního pravoslavného kostela postaveného mezi lety 1972 a 1992 tu pomalu nenajdete ani slušnou restauraci.
A je-li řeč o uspokojování tělesných potřeb, určitě si alespoň jednou zajděte na pirohy (pierogi) – místní restauratéři je nabízí ve všech myslitelných variantách: s masem, houbami a zelím, špenátem nebo v ruském provedení pod názvem pelmeně, přece jen budete kousek od hranic a závan běloruské, respektive ukrajinské kuchyně je tu znát. Z lokálních produktů můžete ochutnat celou řadu Značkového pivovaru (Browar Markowy), ten dává svým pivům dost vtipné názvy. Kromě Vlčí stezky (Wilczy Szlak) vyrábí i pivo Kůrovec (Kornik) – komentuje tak nedávnou kauzu, výskyt tohoto brouka na území pralesa. Pivo Kůrovec obsahuje extrakt silice, až ho ochutnáte, budete mít pocit, že jste se právě napili kousku smrkového lesa. Pokud chcete dát přednost něčemu konvenčnějšímu, objednejte si pivo Zubr, nevaří se sice v této oblasti, ale z etikety na vás bude hledět symbol zdejší krajiny.
Bělověžský prales
Cestou za zubry
Zubři patří k Bělověžskému pralesu odedávna, dnes jich tu žije něco kolem sedmi set. I když ho ale budete procházet křížem krážem, nemusíte na zubra ve volné přírodě narazit. Z toho důvodu je v pralese zřízena zubří rezervace. Tam největšího původního evropského savce spatříte na sto procent. K rezervaci vede z Bělověže několik cest, doporučuji stezku nazvanou Zubří žebra (Żebra Żubra), která se příjemně vine v délce necelých čtyř kilometrů. Půjdete po chodníčku z dřevěných kůlů, jenž doslova protíná neprodyšný prales. Terén je vhodný i pro nevelké sportovce, dokonce jsem cestou minula několik rodin s kočárky. Do zubří rezervace zaplatíte symbolické vstupné 12 zlotých a pak už si budete moci užívat pohled na zubry, ale také jeleny, vlky, rysa, divoká prasata či divokou kočku, tu jedinou byste na území dnešního pralesa již nenašli. Zbudou-li vám po zubrech síly, vydejte se k takzvaným královským dubům. Po necelých třech kilometrech narazíte na další stezku, táhnoucí se okolo oblasti s nejstaršími bělověžskými duby, některým je kolem čtyř set let. Duby jsou pojmenovány po polských králích a litevských knížatech a jejich manželkách – všichni zde holdovali lovu. Rozložité koruny těchto stromů a jejich objemné kmeny vás uchvátí.
Bělověžský prales
S větrem o závod
Až vám budou vší tou zelení oči přecházet, vyzkoušejte jízdu na místních drezínách. Železniční dopravu zavedl do Bělověže ruský car, aby se sem mohl pohodlně dopravit se svým dvorem a koňmi. Další koleje, tentokrát úzkorozchodné, dali v této oblasti nainstalovat Němci během druhé světové války – úzkokolejku používali k odvozu vytěženého dřeva. Vlak do Bělověžského nákladového nádraží zajížděl až do devadesátých let minulého století, pak byla dráha z ekonomických důvodů zrušena. Nyní vyráží po kolejích nedaleko odsud drezíny. Vybrat si můžete ze tří různě dlouhých tras, při výběru nezapomeňte na to, že drezíny pohání lidská síla a že takový výlet od vás bude vyžadovat nemalou dávku úsilí. My si vybrali červenou, čtrnáctikilometrovou trasu směřující k zdejšímu energetickému středobodu, Místu síly (Miejsce Mocy). A popravdě jsme měli co dělat, abychom v devítičlenné posádce dojeli zpět. Naštěstí cesta zpátky byla tu a tam z kopce a my se tím pádem řítili samospádem do cílové rovinky. Když jsme plni dojmů dojeli, šli jsme se posilnit do restaurace situované přímo na kolejišti. V někdejší nádražní budově v současnosti totiž sídlí luxusní Carská restaurace (Restauracja Carska). Tak tedy dobrou chuť (Smacznego)! Tím poznávání zdaleka nekončí. Navštívit můžete i skanzeny, mnoho vyhlídek a pravoslavných i katolických kostelů nebo se jen tak potulovat po pralese.
