„Nikdy nemůžete předem vědět, jak se zachováte v extrémních situacích. Nikdy nevíte předem, kdo jste,“ říká Shorf, který se z prožitků v izraelské armádě vypsal ve svých vzpomínkách Sloužil jsem v Gaze.
Vaši knihu jsem zhltl na jeden zátah. Takže vím, že jste vyrůstal v ostravském paneláku v době, kdy pomalu padal bolševický režim. Vášnivě jste hrál v punkové kapele, flákal studia na vysoké škole a do toho dumal, jak se vyhnout vojenské službě...
Jo. Bylo mi devatenáct, žil jsem si svůj discopříběh, v němž jsem plánoval, že budu slavná rocková hvězda a vystoupím v MTV. Nad postelí jsem měl mapu USA a z čtverečkovaného papíru vystřihnutou šipku, která směřovala do Los Angeles a říkala Let’s go. Byl jsem hrozné ucho.
Kniha je na pultech knihkupectví.
Mě fascinuje, jak se z „odpírače“ vojenské služby stane součást obávané izraelské armády...
Těsně po revoluci k nám přijeli příbuzní z Izraele. Hltal jsem každé jejich slovo. A taky se zrovna rozcházel se svojí holkou a hledal jsem, jak jí ukázat, že ji nepotřebuju. Moje debilní řešení prostě bylo: odjedu někam daleko a dokážu velké věci. Do Izraele. Mám židovské kořeny, takže se získáním občanství nebyl problém.
Jen připomínám, že v Izraeli byla a stále je povinná tříletá vojenská služba. Hrozba, že dostanete povolávák, vás netrápila?
Vlastně ne. Já si v kibucu sbíral citrony, v Tel Avivu jezdil na vespě jako poslíček, střílel do pupíku na náměstí piercingy nebo barmanoval v jeruzalémských hospodách. Pak jsem nastoupil na Hebrejskou univerzitu, oženil se. A do armády se mi hrozně nechtělo. Můj kamarád doktor Kulka mi například v baru napsal „potvrzení“, že jsem po těžkém rozchodu a armádu bych psychicky nezvládl. On to byl ale doktor filozofie... Nakonec jsem prostě přestal vymýšlet blbosti a spořádaně nastoupil do výcviku.
Jaké byly začátky? V knize popisujete události s mírnou ironií, lehce švejkovsky, před očima vytanou figurky z Černých baronů či Tankového praporu.
Miluju nadsázku a absurdní situace. Takže kdyby tam nešlo o krk, tak by služba byla nekonečná studnice neuvěřitelných situací, které by byly vlastně jen o legraci. Já ale chci říct, že Dany Smiřický nebo Švejk používají humor k tomu, aby přežili v absurdním systému, do kterého se dostali, aniž by věřili, že to má smysl. Izraelská armáda smysl má a já ji moc respektuju. Nicméně těch srandovních situací tam nebylo zrovna málo. Jako třeba když si jeden spoluvoják vymyslel fiktivní postavu, která mu sedí na rameni, a nakonec přesvědčil velitele, že existuje.
Já osobně vojenskou službu neprožil, ale je mi známo, že v československé armádě celkem bujela šikana. A vy máte s tímhle fenoménem docela zajímavou zkušenost.
Je to tak. Žádnou šikanu českého druhu jsem totiž v Izraeli na vlastní kůži nikdy nezažil. Armáda je funkční organizace zaměřená na výsledek s minimálním důrazem na buzeraci a zbytečné úkoly. To je dáno tím, že chrání Izrael před zničením. Motivace sloužit v ní je mimořádně vyšší než kdekoli jinde. Proto se v ní nehraje na mazáky a zobáky, komínky, čištění kanad, natírání trávy nazeleno, pochodování nebo vycházkovou ústroj. Kluci a holky navíc rukují průběžně, a ne ve dvou datech ročně, a tak se ani spolu během let nepotkávají. Nemůžou si počkat jako zobák rok na to, aby mohli být pak mazáci a trápit zase ty mladší. A ani je to nenapadne.
Na check-pointu. Vpravo D. Shorf, vlevo Frank, devatenáctiletý kluk, která ztrpčoval život Palestincům.
Ale to se netýká šikany Palestinců, že?
Tak to jste četl moji knížku důkladně. Ano, na check-pointech, kde armáda kontroluje Palestince, kteří vjíždějí do Izraele, se takové věci občas dějí. Byl jsem svědkem, kdy kluci z brigády Golani nutili palestinského řidiče, aby říkal ping-pong. Že pokud to neřekne, tak check-pointem neprojede. „Vtip“ spočíval v tom, že Palestinci špatně vyslovují souhlásku „p“. Většinou ji vysloví jako „b“, takže z nich vylezl bing-bong a mladí hejskové na check-pointu nesouhlasně kroutili hlavou. No, není to v pořádku, ale jsou to devatenáctiletí kluci, kteří se nudí na dlouhých službách a dělají kraviny. Kdyby šlo jen o ping-pong, tak by všechno bylo vlastně oukej
Vy jste se s armádou „podíval“ i do Gazy. Povídejte...
Bylo to veskrze depresivní. Když jsem přijížděl k bráně základny na kraji pásma Gazy, pršelo a já se bál. Věděl jsem od izraelských kamarádů, že zrovna tam nechce nikdo. Vyzvedl mě starší velitel, který tam byl na „manévrech“, tedy už ne v základní službě. Byl to štíhlý prošedivělý chlap, který mě nejdřív chtěl vzít džípem na obhlídku míst, kde budu mít úkoly, ale když viděl, jak se tvářím, vzal mě do své kanceláře, tedy otevřeného vojenského stanu, a nalil mi dvojitého panáka. Sobě taky, mlčky jsme to vypili a já si šel najít lehátko. Gaza bylo místo, kde jsem měl nejmíň kamarádů, dny se táhly v nekonečných šestihodinových službách. Občas přivezli na základnu vojáka s prostřeleným břichem nebo jinou částí těla. Moje nejsilnější vzpomínka se vztahuje k Palestinci, který byl najat na to, aby uvnitř izraelské vojenské základny zametal. Připadalo mi to absurdní. Občas mi skočil do automatu pro cigarety, když jsem byl na hlídce a nesměl se vzdálit ze stanoviště. Ptáte se, proč nezametali vojáci? Asi protože se to vyplatilo.
V izraelské armádě sloužila a slouží i řada Rusů. Jaký to má dopad?
Zaprvé, ne všichni ruští emigranti jsou Židé. Do Izraele se dostala spousta z nich na „falešné papíry“. A s sebou si přivezli přirozeně i ruské chování. Takových jsem v armádě potkal docela dost. Byla to spodina, která používala za každým druhým slovem sprosté slovo „bljať“. Nebylo to moc příjemné, byli to kluci, kteří sloužili v Afghánistánu a šel z nich strach. Druhý faktor je vysoký počet ruských přistěhovalců, který docela zásadně míchá i politikou. Rusové jsou dnes reálná síla, která může prosazovat své myšlenky.
Ve zbrani
Velká rána na vás dopadla 4. listopadu 1995. Byl jste zrovna ve službě, když přišel atentát na premiéra Jicchaka Rabina, jednoho z mužů, kteří stáli u vzniku státu Izrael v roce 1948. Rabin byl zavražděn ortodoxním Židem zfanatizovaným agresivní rétorikou Benjamina Netanjahua, současného premiéra. Přibližte mi fenomén Netanjahu – jaký má dopad na současnost i směřování Izraele?
Netanjahu je podle mě v současnosti větší hrozba pro budoucnost Izraele než Hamás. S krátkou přestávkou je u moci už neuvěřitelných osmnáct let a za tu dobu se mu „podařilo“ významně podkopat demokratické principy státu. Je to velmi silná osobnost, má tah na branku, je to svým způsobem žijící legenda. Bohužel své schopnosti používá hodně pro svůj prospěch a zničujícím výsledkem je i masakr Hamásu ze 7. října. Kdybych měl být stručný a používat novinářskou zkratku: Netanjahu je obviněn z řady korupčních trestných činů a potřebuje se udržet u moci, aby se nikdy nedotáhly do konce a on nebyl odsouzen. Proto mu bohužel vyhovuje dlouhá odvetná operace v Gaze. Kdyby válku ukončil, přišlo by zúčtování. A na konci by musel odejít. Je zjevné, že prodlužuje válku tak, aby se dočkal zvolení Donalda Trumpa, se kterým sdílí stejné hodnoty. Trump bere Netanjahua jako silného vůdce, který si prosadí, co chce, i za cenu demontáže demokracie. Takže buď se Izraelci pochlapí a vymění vůdce, nebo to Netanjahu ustojí, což bude mít katastrofální následky pro budoucnost židovského státu.
Jaké řešení má současná válka s Hamásem? Jaké jsou scénáře dalšího vývoje?
Hamás lze vojensky porazit, ale nedá se porazit myšlenka Hamásu, kterou probíhající válka jen posiluje. Válka končí v momentě, kdy se ji někdo rozhodne ukončit. Podle mě se Netanjahu upnul na špatný cíl, prohlásil, že odveta za masakr civilistů a unesené Izraelce musí zničit Hamás a osvobodit rukojmí. Ani jeden z cílů není úplně možný, a tak pokračuje v tuto chvíli už asi dost zbytečná válk.
A jaké obrysy by mělo mít příměří, k němuž dříve či později dojde?
To je otázka za milion dolarů. Zkusím říct, co bych udělal já, kdybych to měl v rukou. Určitě bych se pokusil vrátit k principu mírových dohod z Osla, kdy se Jásir Arafat s Rabinem dohodli, že se k míru dostanou krok po kroku v horizontu třeba deseti let. Nejdříve si začneme budovat vzájemnou důvěru, třeba výměna dětí na víkendy. Palestinské k Izraelcům a naopak. Když uvidíme, že to bylo fajn, budeme si vyměňovat vězně a po deseti letech se pak teprve dostaneme k důležitým věcem jako status Jeruzaléma, otázky vody, vnější hranice nebo co s osadami. To všechno byl skvělý nápad a na nic lepšího bych nepřišel. Samozřejmě tentokrát je problém na jiné škále. Víc obětí, větší zločiny proti lidskosti, ženy a děti unesené v Gaze. Ano. Ale i tak si myslím, že až to všechno skončí, nemůže to jít stejnou cestou, jak si přeje Netanjahu. Ten by asi postavil vyšší plot a vyhloubil kolem Gazy příkop a tam pustil krokodýly. Nebo by nechal pásmo spravovat izraelskou armádou. Tohle uzavření Gazanů povede ale k dalšímu 7. říjnu v budoucnosti. Blížíme se k bodu zlomu. A proto říkám, že to chce, aby stát Izrael vygeneroval vůdce formátu Jicchaka Rabina. Někoho, komu Izraelci věří, že zajistí bezpečnost a zároveň vyjedná řešení, které má perspektivu pro Palestince. V každém případě, než si obě strany odpustí, uběhne nejméně deset, ale možná i třicet let.
