Brzy budu chtít rodinu. Nejdřív ale ještě jednu medaili z olympiády, říká Bára Krejčíková

Bára mě zdraví nenuceně – jako bychom se znali celý život. Když jsem s ní dělal rozhovor poprvé – Bára tehdy zrovna vyhrála Wimbledon – omlouvala se mi, že při tom bude jíst polévku. V duchu mě tehdy napadlo „vyhrála jste v Wimbledon, můžete mít klidně nohy na stole“. Ale nahlas jsem to neřekl.

Teď je Krejčíková na prahu třicítky a pošilhává po rodině. Ještě než se jí naplno oddá, má ale jeden sen. Za tři roky by z Los Angeles chtěla přivézt cenný kov z dvouhry. Je to jedna z mála věcí, která jí zatím unikala – loni v Paříži to dotáhla do čtvrtfinále. „Ještě jednou bych chtěla něco vyhrát pro Českou republiku,“ říká mi Bára a z jejího hlasu je evidentní, jak moc jí na tom záleží.

Viděl jsem na Instagramu, že už zase trénujete. Kdy se na vás můžeme těšit na turnajovém okruhu?
Zkouším to, ale zatím jenom tak, jak mi povolí doktor. V současnosti hraju s ortézou na koleni a stále v pohybech nemám dostatečnou jistotu. Chtěla jsem původně zkusit už listopadovou baráž Fed Cupu (v tenisové komunitě se tak stále říká týmové soutěži Billie Jean King Cup – pozn. red.) proti Kolumbii a Chorvatsku, mimo jiné i proto, že to bylo reprezentační loučení trenéra Petra Pály. To ale nakonec po návštěvě u doktora padlo. Každopádně předesílám, že v prosinci chci zkusit hrát, abych mohla sebevědomě vykročit do příštího roku.

Barbora Krejčíková v zápase se Sarou Sorribesovou. (28. července 2024)

Hned po Novém roce vás čeká Australian Open. S jakými tam pojedete ambicemi?
Hlavně si to chci užít!

„Hlavně užít“ jste si ale jela i Wimbledon 2024 a pak jste ho vyhrála!
To je pravda (úsměv). A na letošním US Open to bylo úplně stejně – taky jsem tam jela bez větších ambicí a bylo z toho čtvrtfinále. Mám na sobě ozkoušené, že v takovémhle psychickém stavu se mi hraje nejlépe. Stále hledám recept, jak se do téhle ideální pohody dostat na každém turnaji.

V New Yorku jste domácím fanouškům připravila malé překvapení, když jste vyřadila hned dvě domácí hráčky Navarrovou a Townsendovou. Americká komentátorka pak musela divákům připomínat, že nejste až takové „ořezávátko“ a vyhrála jste mimo jiné Wimbledon a Roland Garros...
Přiznám se, že to ani nevím. Když jsem na turnaji, snažím se média nesledovat a nečíst. Je to tak pro mě lepší a můžu se plně soustředit na výkon. Zrovna u Townsend mě to ale trochu překvapuje, protože pro ni byla účast v šestnáctce spíš úspěch. Porazila po cestě řadu dobrých holek, které byly žebříčkově nad ní, Ostapenko, Andrejevu, a další.

Už už to vypadalo, že porazí i vás. Prohrála jste první set 1:6, pak to bylo 1:3…
Padalo jí tam úplně všechno. Je to nepříjemná, nečitelná levačka. Balony od ní zvláštně liftují. Občas se o ní říká, že je deblistka, ale to není přesné. V juniorech byla vynikající hráčka dvouhry. Za celý první set jsem nebyla schopná jí vrátit servis, zahrát s ní jedinou výměnu. Byla jsem ztracená. Za stavu 1:3 jsem si řekla „musíš něco změnit“. Začala jsem si stoupat na příjmu blíž k lajně. Najednou to tam začalo padat zase mě a zápas se začal vyrovnávat. Druhý set jsem vyhrála v tie-breaku a ve třetím už jsem se cítila komfortně. Už jsem zase věděla, co dělám.

Barbora Krejčíková v zápase se Sarou Sorribesovou.

Nově vás trénuje někdejší skvělý tenista Jiří Novák. Jak vás napadl zrovna on?
Zrovna se objevil a byl volný. (smích) To říkám samozřejmě s nadsázkou, ale skutečně se jednalo o sérii náhod. Já jsem se loni před Vánoci rozešla s mým trenérem a dlouholetým kamarádem Pavlem Motlem a Jirka nedlouhou nato končil u Marušky Bouzkové. Jirku znám od patnácti let, kdy jsem trénovala v Prostějově – byl tehdy velká tenisová hvězda. Vždycky mi byl sympatický, líbil se mi jeho klid na kurtu. Tak jsem mu prostě zavolala, sedli jsme si v Brně na oběd a rozhodli se, že to zkusíme.

Jak vám spolupráce sedí?
Musím říct, že výborně. Jak jsem říkala, známe se dlouho. Už v patnácti jsem s ním trénovala, ale jako osmiletá holčička s ním mám fotku z centrkurtu z Prostějova. Řekla bych to asi takhle: Jirku znám výrazně déle, než on zná mě. Co se týče naší spolupráce, tak mi hodně sedí jeho pohodářská povaha. Ať se děje, co se děje, všechno bude dobré. Vyhraje se? Supr. Prohraje se? Nic se neděje. Po tom půl roce jsem si uvědomila, že to bylo to, co jsem vždycky potřebovala. Podvědomě jsem to celou dobu hledala. Kliklo to v celém týmu, včetně kondičního trenéra a zbytku realizačního týmu. Na turnajích se hodně bavíme, hrajeme karty, tancujeme.

Tanec s Alcarazem byl větší stres než finále, říká wimbledonská šampionka Barbora Krejčíková

Tancujete?
To jsem asi neměla říkat! (smích) Dokonce jsme i zpívali. I v tomhle jsme si s Jirkou sedli. On je z Moravy, dokonce ze Zlína. Takže tanec občas proloží vlastním stylem, což je sympatické. Jedním slovem, dřív jsem na sebe vytvářela strašný tlak. Nakládala jsem si na ramena víc, než jsem občas byla schopná unést. V téhle fázi kariéry jsem došla k tomu, že to není potřeba a že se můžu tenisem bavit. Takže jsem teď v nové fázi a jsem za to ráda.

Také jste začala žít víc společensky, nebo ne? Váš Instagram se „netrhne“…
Určitě. Naučila jsem se, že existují také věci mimo tenis. Zkusila jsem si StarDance, chodím na koncerty, do cirkusu, na večeře. StarDance byl asi největší satisfakce, protože jsem se dostala do úplně jiné skupiny lidí. Povzbudilo mě, kolik lidí mě zná a fandí mi. Tenis je skvělý, ale pozitivní ohlasy jsou hodně pomíjivé. Jen člověk vyhraje jeden turnaj, už je tu další, kde se mu třeba tak nedaří. Tohle bylo něco jiného.

Takže už vám chybí jen jedna věc…
A to?

Abyste si se mnou šla zahrát padel, na který vás setrvale zvu.
Ale já se těch stěn bojím! (smích) Asi bych si na to dokázala zvyknout, ale pak už bych se zas třeba netrefila do kurtu na tenise. Počkejte s tím, až skončím kariéru. I když tam zase chci mít děti, takže to taky nebude tak snadné.

Pokračujte. Jak moc už přemýšlíte o rodině?
Hodně. Přece jen mi brzy bude třicet let, navíc jsem hodně rodinný typ. Mám dva bratry, vždycky pro mě bylo přirozené mít kolem sebe hodně lidí. Určitě o něco podobného stojím i pro sebe. Tenis je skvělý, ale ve čtyřiceti skončí a co potom? Život by byl trochu smutný. To ale neznamená, že bych měla příští rok otěhotnět. Všeho do času.

Nějakou tenisovou ambici ale ještě určitě máte?
Nerada o tom mluvím, protože se to pak nestane! Chtěla bych se ještě jednou kvalifikovat na olympiádu a něco tam uhrát. Vyhrát grandslam je důležité pro můj tenisový pocit. Ale olympiáda je přece jen něco jiného. Hraju tam za Českou republiku, vítězím za všechny. Jenom to pomyšlení mi nahání husí kůži. Zažila jsem si to ve čtyřhře v Tokiu a ještě jednou bych to chtěla zažít v singlu. To by byla hezká tečka za mým resumé.