Autorka v knize otevírá málo diskutované téma rodičovství dětí s handicapem, pečuje totiž o dceru s kombinovaným postižením. Proces psaní knihy a celou tuto složitou životní situaci jsme se Sobotkovou probrali v rozhovoru pro deník Metro.
V knize otevřeně mluvíte o emocích, které nejsou na mateřství „povolené“ – zoufalství, vztek, strach. Setkala jste se po vydání s reakcemi čtenářek, které to měly podobně, ale bály se o tom mluvit?
Nejen po vydání knihy mi napsala řada žen, matek zdravých i nemocných dětí. Mně to dělá opravdu velkou radost, protože i kvůli ostatním matkám jsem knihu vydávala – věřím, že upřímné sdílení je pro nás všechny velmi léčivé. A zajímavé je, že každá ze čtenářek si našla v knize jiné téma, podle toho, co ona sama prožila nebo čím si prochází. Jednu rozpláče vzpomínka na odjezd z porodnice bez dítěte, druhou zasáhne popis domácí frustrace a vyčerpání, další dojme líčení vzácné návštěvy kavárny a připomene jí její vlastní napůl zapomenuté zážitky.
Kniha může poskytnout úlevu matkám dětí, které neměly lehký start do života a možná se se zdravotními obtížemi potýkají i nadále.
Bylo pro vás psaní knihy více očistné, nebo bolestivé?
Proces oživování a přepisování vzpomínek byl pro mě ze začátku bolestivý, když jsem si dovolila znovu po několika letech v bezpečí domova prožít ty nejtěžší dny a týdny. Připustit si věci, co jsem si tenkrát v nemocnici odmítala pustit do hlavy. To ale neznamená, že ten proces nebyl zároveň i očistný.
Co vám nejvíce chybělo od okolí, když jste procházela tím nejtěžším obdobím? A co byste si přála, aby tehdy někdo řekl právě vám?
V knížce mám kapitolu, kde radím, co neříkat. Ale co říci? Na to je mnohem těžší správně odpovědět. Jsou v životě situace, kdy opravdu nelze říct nic, co by druhému pomohlo. Tiché sdílené naslouchání, výživné jídlo a horký nápoj. Zní to jako klišé, ale snad bych chtěla slyšet něco ve stylu „netuším, jak se teď můžeš cítit, ale neztrácej víru“. Moje rodina mi posílala zprávy „myslíme na vás, posíláme pusu“ – to bylo fajn. Přátelé se někdy uchylovali k „je mi to líto“ a „bude to dobré“ a to bylo mnohem horší, než kdyby vtipkovali. Velmi hojivé může být i jemné naznačení profesionálů nebo zkušenějších rodičů, že to možná už nebude dobré nikdy, ale budeme s tím tak nějak žít dál.
Ve druhé části knihy dostávají prostor i další hlasy. Proč bylo pro vás důležité doplnit o ně váš osobní příběh?
Velmi silně si uvědomuji, že náš příběh je stále na začátku – zatím pečuji o malé miminko, byť šestileté, a jsem stále ve věku, kdy bych opravdu mohla mít batole a být s ním na běžné rodičovské. Ale vím, že obě budeme stárnout a přijdou nové výzvy. Minulý týden se dceři začal viklat první zoubek, jednička dole, a já dva dny přemýšlela, jestli mohla nějak spadnout na pusinku, jestli mám volat zubaři, než jsem si uvědomila, že je to naprosto v pořádku, že je to věkem a měla bych jít vyhlížet zoubkovou vílu. Chci říct, že moje zkušenost je zatím velmi krátká a omezená, než abych si mohla dovolit mluvit obecně za pečující rodiče, nějak paušalizovat. Přesto jsem si přála, aby kniha měla osvětový přesah. Požádala jsem tedy zkušenější ženy a jednoho muže o sdílení střípku jejich života a jsem moc ráda, že všichni oslovení mé prosbě vyhověli. A protože náš příběh je hodně o nemoci a o zdraví, a to včetně žití v nemocničním prostředí, zapojila jsem nakonec do tvůrčího procesu i právničku. Žádné dítě by si z operačních sálů a JIP nemělo odnášet hluboké šrámy na duši, ať už je ověšené diagnózami, nebo ne. A proto je kapitola o právech dětí během hospitalizace obecně platná a věřím, že bude přínosná pro rodiče všech dětí, pokud by se někdy dostali v nemocnici do složité situace.
Vaše kniha kombinuje těžké téma s černým humorem. Měla jste někdy pochybnosti, jestli to čtenáři přijmou?
Kdybych neměla postiženou dceru, nikdy bych si nedovolila vtipkovat na takové téma. Ale teď mi to přijde naopak velmi osvěžující. Když už s tím nemůžete nic dělat, je dobré se tomu aspoň zasmát. Ty nejlepší a nejčernější vtipy si každopádně nechávám pro svou blízkou přítelkyni, která má rovněž slibně rozjetou kariéru postižené matky.
