První film v soutěžní sekci na festivalu v Cannes za víc než tři dekády může být pro tuzemskou kinematografii skvělým impulzem, ale tento úspěch Karavanu s Aňou Geislerovou doprovází další nadějeplné faktory. Rozkvět české tvorby, vyplývající i z rozsáhlé reformy audiovizuálního zákona a bývalého Státního fondu kinematografie, registrují také v zahraničním magazínu Variety.
„Myslím, že jsme velmi osobití. Tato nová generace filmařů se snaží najít vlastní hlas, který není nutně určován západní kulturou,“ cituje jeden z nejtradičnějších amerických kulturních plátků Terezu Nvotovou, jejíž mysteriózní drama Světlonoc před třemi lety zabodovalo na festivalu v Locarnu.
Tuzemský průmysl se podle ní změnil od časů jejích studií, kdy panoval konsenzus, že nová vlna šedesátých let byla jediná skvělá věc, která kdy naši kinematografii potkala.
Tereza Nvotová
Bodoval naposledy Kolja
Skepse byla možná oprávněná z pohledu mezinárodního dosahu tuzemských děl, jež přestala obrážet významné zahraniční festivaly a vyhrávat prestižní ceny. Poslední Oscar k nám doputoval roku 1997 za Kolju, česká produkce naposledy usilovala o cenu v Cannes před jednatřiceti lety, tehdy šlo o Výchovu dívek v Čechách režiséra Petra Kolihy. Čekání letos utnul Karavan od debutující režisérky Zuzany Kirchnerové, který si zasoutěžil v sekci Un Certain Regard. Sklidil pozitivní recenze a ve Variety si všímají, že naši tvůrci poslední dobou zanechávají kladný dojem také v Benátkách, Berlíně či Annecy.
„Mám pocit, že se věci skutečně posouvají správným směrem,“ nepochybuje producentka Karavanu Dagmar Sedláčková. Zásluhy se letos připisují také české vládě, která iniciovala reformu audiovizuálního zákona a proměnu Státního fondu kinematografie, nyní nazvaného Státní fond audiovize. Ministr kultury Martin Baxa to popisuje jako „klíčový krok k posílení rozvoje českého audiovizuálního průmyslu“, přičemž strukturální změny sahají do mnoha úrovní. Podporu zajišťuje čtyřčlenný model s oddělenými radami pro filmy, seriály, animaci a videohry a infrastrukturu, která koordinuje festivaly, distribuci či vzdělávání. Výrazně se navyšují pobídky, standardní podpora vzrostla z dvaceti na pětadvacet procent, u animovaných a digitálně zpracovaných projektů dokonce na třicet pět procent. Strop pobídky poskočil ze sto padesát milionů korun rovnou na čtyři sta padesát milionů.
Důraz na animaci
Vše má mít za následek růst a větší udržitelnost průmyslu, mimo jiné prostřednictvím větší variability a diverzity obsahu, čemuž odpovídá důraz na herní vývoj a animaci. Odměnou je spolupráce se zahraničními prodejci, kteří průmysl ekonomicky oživí a zpřístupní ho cizím trhům.
„Velké prodejní agentury se dívají na Českou republiku a navazují spolupráce, které za posledních dvacet let vůbec nevznikaly,“ říká všestranný tvůrce Matěj Chlupáček, producent animovaného filmu Kristiny Dufkové Život k sežrání, uvedeného na festivalu v Annecy. Posun ale vyvěrá i zevnitř, od nastávající generace filmařů, kteří o kinematografii přemýšlí v globálním měřítku. Díky těmto autorům padají žánrové zábrany, díla jsou vizuálně vyzrálejší a rozmanitější ve svých formátech.
Tuzemské instituce jsou dle tvůrců dobře nastavené a chápou, že průmysl vyžaduje produkční diverzitu. O tu se dále postarají samotní filmaři, jimž podle herečky a režisérky Nvotové, která vyučuje na FAMU, nechybí odvaha a vůle „posouvat celé odvětví na úplně novou úroveň z hlediska mezinárodního uznání“. Podle ní nemáme očekávat kompaktní umělecké hnutí jako v případě vzpomínané nové vlny, spíš vzedmutí individuálních talentů, jimž se nebudou klást meze jako v mnoha dějinných úsecích, počínaje normalizací po vpádu sovětských vojsk.
