Jak byste se popsala?
Jsem děvče, co skládá písničky a hraje je po Česku a Slovensku. Navíc jsem taky kamarádka, přátelství je pro mě důležité a mám se svými kamarády takovou bublinu, ve které si užíváme společný čas.
Kam byste svou hudbu zařadila?
Folk, šanson, pop, je to mix. Důležité jsou pro mě texty, je pro mě těžké napsat jednoduchý text, který by nebyl hloupý. Často v pop-music slyším skladby, které jsou plné klišé a frází. I to umím napsat, ale nechtěla bych to zpívat. Ráda bych napsala popovou písničku, která má jednoduchý, ale chytrý text. To je podle mě těžké.
Českému publiku budete nejvíc známá ze spolupráce s Xindlem X, jak k tomu došlo?
Na Slovensku jsem vyhrála v soutěži pro začínající hudebníky a jednou z výher bylo, že budu předskakovat nějaké kapele, kterou byl právě Xindl X. On sice na Slovensku ještě nebyl až tak známý, ale odehráli jsme spolu pěkné klubové turné. Tam nás napadl námět písničky Cudzinka v tvojej zemi a poté jsme ji spolu napsali.
Na rozdíl od Slovenska byl v Česku už hvězda vystupující na velkých pódiích, překvapilo vás to?
Nepřekvapilo ve smyslu, že bych to nevěděla, já jeho hudbu poslouchala a věděla jsem, že tu má výrazné jméno. Ale vystoupit před lidi byl samozřejmě rozdíl. Jsem člověk, co rád vyhledává adrenalin, a sama sebe ráda překonávám, takže strach jsem měla jen při prvních koncertech. Ale věděla jsem, že chci zpívat a že strach musím překonat, takže jsem se snažila neutéct.
Cudzinka
|
Živíte se hudbou, ale já se dočetla, že jste vystudovala žurnalistiku, takže jsme vlastně kolegyně?
Jsem rok ze školy, sem tam jsem přispívala do slovenské mutace časopisu Interview. Ale já prostě miluji hudbu, a tak to ve mně zvítězilo. Umím si představit pracovat v médiích, ale nic nenahradí to, stát na pódiu před publikem.
Možná zvolit jiný směr novinařiny?
Baví mě psaní, proto jsem to šla studovat. Přemýšlím o tom, jak bych se tomu věnovat mohla. Navíc mě láká i napsat nějakou beletrii. Je to pro mě forma, se kterou si člověk může víc vyhrát, navíc není tak spotřební jako žurnalistika. Byla by to pro mě výzva.
Máte někdy tendenci hodnotit novináře sedící proti vám a jejich práci?Ano, hlavně když jsem ještě studovala. To jsme si při přednáškách často pouštěli ukázky a hodnotili, co je tam dobře a co špatně. Když jsem pak začínala s hudbou a zřejmě jsem pro média ještě nebyla moc zajímavá, stávalo se mi, že novináři kladli přesně ty otázky, které jsme si říkali, že být nemají. Hodně všeobecné nebo typu: Kdo jste… Často přišli úplně nepřipravení nebo po první otázce, podle toho, co jsem řekla, vařili z vody. To už se mi teď nestává, teď už jsou pro mě rozhovory zajímavé. A cítím se u toho dobře, protože jsem vlastně pořád jako mezi svými.
Našla jsem vaši píseň Denník beznádejnej novinárky, která tu profesi popisuje dost negativně.
To bylo ještě během studia. Mám pocit, že vysokoškolské studium je dost namířené proti médiím. Hodnotili jsme různé výstupy, a to dost kriticky, takže jsem tak byla naladěná. Ale trocha pravdy tam byla, vidíme to v obou zemích. Lobby a cenzura, která v některých tématech bohužel existuje, by mě tížily, a tak bych se asi takové žurnalistice věnovat nemohla.
Když jsem si o vás hledala informace, nenašla jsem žádný web, vážně ho nemáte?
Už to mám v plánu velmi dlouho, ale v době, kdy existuje Facebook či Instagram, už není nevyhnutelné mít web, ale pracuji na tom. Chci ho mít, pro mnohé lidi je to pořád prvotní zdroj, kde hledají informace.
Na podzim jste vydala své druhé album. Už jeho název My Name Is Mirka Not Miška je zajímavý. Opravdu si vaše jméno lidé tolik pletou?
Velmi, stávalo se to i moderátorům, že mě uvedli jako Mišku. Ale mně to nevadí, lidé se nemusí bát, že se spletou a já jim něco udělám. Spíš mi to přišlo vtipné, začala jsem to používat i jako hashtag na Instagramu. Když jsem vymýšlela název desky, právě Xindl X mi poradil, ať zvolím tento. Přišlo mi super, když člověk řekne „My name is“, tak se představuje a uvádí, což k novému albu sedí.
Bylo chystání druhého cédéčka jiné?
Úplně. U prvního alba jsem měla smlouvu, a tudíž jsem úplně nerozhodovala o finální podobě písniček a vše nebylo takové, jak bych chtěla. Toto jsem si dělala sama s producentem Arminem Effenbergerem, měla jsem sice víc práce, ale vše kolem hudby mě baví.
V rozhovorech jste říkala, že jste se v textech moc otevřela. Proč tedy takové jsou?
Neumím hrát divadlo. Taková, jaká jsem na pódiu či v rozhovorech, taková jsem i s kamarády. Samu sebe nedokážu cenzurovat a nechám se strhnout emocí. A někdy si zpětně říkám: „Toto jsi nemusela.“ Když člověk sdílí svoje pocity a emoce v textech, otevírá se tím, a možná tak ukazuji hodně, ale zároveň si uvědomuji, že ne. Lidé v těch písničkách možná slyší mou emoci, ale hledají v nich hlavně sebe a své příběhy a každému evokují něco jiného. Je tam toho hodně, ale zároveň v metaforách. Je to tedy jen můj vlastní pocit a strach, když si uvědomím, že moje texty či rozhovory budou vždy zpětně dohledatelné. Ale je to součást práce, kterou dělám a mám ráda.
Na pódiu působíte vesele, a přitom texty jsou dost smutné.
Už mi to řeklo víc lidí, že tak působím. Jenže já mám v sobě i dost hloubavou stránku a nerada zůstávám v plytkých informacích a chci jít do jádra věcí. Možná proto jsem při skládání zádumčivější. Ale i když jsou písničky melancholické, je v nich vždy nějaké východisko. Někdy se je snažím převrátit v žert. Když měl člověk nějaký problém a dokáže si z něj udělat legraci, znamená to, že už ho má zpracovaný.
Jedna píseň na albu není od vás, a navíc je v češtině, proč?
Píseň Brouček napsal producent Armin Effenberger a Pepa Bolan z Mandrage. Armin mi ji dal, ať ji vyzkouším zazpívat. Původně jsem ani nechtěla mít na albu jiné než autorské skladby, ale velmi jsem si ji oblíbila a bavilo mě ji zpívat. Čeština pro mě byla výzva. Snažila jsem se to naučit dobře, ale samozřejmě je slyšet, že mám přízvuk. Ale ve světě je to celkem běžné, že zpěváci zpívají v jiném jazyku i třeba s přízvukem. Je to o přístupu lidí, jestli jim to přijde milé, nebo se budou divit, proč to dělám.
Kde vás můžeme v budoucnu vidět?
Na jaře určitě budou nějaké koncerty a pak mě čeká léto plné slavností a festivalů. Na to se velmi těším. Když děláte hudbu, není to ani tak profese jako spíš životní styl. Musíte to mít opravdu rádi, protože ne každý by zvládl kočovný styl života, který to vyžaduje.
